Danse macabre

Divadlo Spektákl je generační soubor absolventů DAMU a JAMU, který umělecky vede režisér Jan Holec. Nový, mladý pohled na velká díla české i světové literatury, což je inscenační princip, jaký si Spektákl (protazím) zvolil, je z části divácky vděčný, z části nebezpečný, ale rozhodně velmi přitažlivý a přínosný. Přínosný jak v intencích dramaturgie a možnostech interpretace literárního (dramatického i prozaického) díla, tak i z hlediska přitáhnutí mladého publika k divadlu a ke klasické literatuře.

Jejich novou inscenací v této dramaturgické linii je Kronika ohlášené smrti podle novely Gabriela Garcíi Márqueze. Santiago Nasar, mladý a bohatý, má být zabit. Zabit dvěma bratry, Pedrem a Pablem Vicariovými. Jejich sestra Angela se měla vdávat za velmi bohatého muže, Bayarda San Romana, ten ale o svatební noc zjistil, že Angela není panna a vrátil ji matce. Angela je přinucena prozradit, kdo to byl. Vysloví jméno Santiago Nasar, načež oba bratři vezmou nože a jdou ho zabít. Ohlášená smrt spočívá v tom, že jejich plán každému na potkání vyzvoní. Márquezova novela je úmyslně nejednoznačná a totální porušení této nejednoznačnosti a nedořečenosti by mohlo vést, domnívám se, k nepěknému výsledku. Holec s Košťákem naštěstí nic nedoříkávají, nepodstrkují, jen tu a tam v symbolech naznačují. Interpretační posuny inscenátorů vedou k přiblížení charakterů či situací a podporují téma, které tvůrci sledují. A vzhledem k tomu, že se ve svém „interpretačním přihazování“ nezaměřují pouze na jednu postavu nebo situaci, není nedoslovnost novely narušena a možnost vlastního výkladu diváka nijak zjednodušena.

Holec s Košťákem zachovávají narativní princip i detektivní charakter novely, kde smrt Nasara vyšetřuje jeho přítel a sepisuje kroniku jeho smrti. Jednotlivé kapitoly, tedy části rekonstrukce (chtělo by se téměř až říci kabaretní výstupy), jsou proloženy dvěma intermezzy. Jedno přibližuje honosný dům Santiaga a jeho interiér prostřednictvím muzeální prohlídky, druhé pitvu Nasara s nejapně vtipným lékařem a naivní sestrou. Dialogů je v inscenaci poskrovnu. Děj je většinou poskládán z monologických výpovědí postav.

Pro uvedení do kontextu společnosti, v jaké se nacházíme, je použito jednoduché leč přesné metafory – tance. Tři ženské postavy přicházejí na scénu a tančí, respektive pohybují se v rytmu hudby. Poté, když pronášejí výpovědi, se neustále svůdně až obscénně pohybují, předvádějí se – a na krátkou chvíli se v pozadí objeví také trojice mužů, kteří obsesivně žehnají. Hudba – moderní španělský popík – a tanec jsou dva leitmotivy, které režisér Holec používá jako trefné prostředky pro vyjádření tématu a situací. Celá inscenace je něco jako danse macabre, tanec smrti, tanec Santiaga Nasara, tanec společnosti, tanec předsudků. Vše do hlasité hudby, jejíž lákavé taneční rytmy nutí zapomenout, neslyšet, nevnímat. Když si jdou bratři Vicariové na trh nabrousit nože a poprvé vyřknou před všemi, že jdou zabít Santiaga Nasara, zmatený řezník chvíli nevěřícně zírá, ale pak se zapojí k ostatním, kteří stojí a pohupují se do rytmu hudby a zpívají. Bratři chodí mezi nimi a úpěnlivě volají, že to fakt udělají, že zabijí Santiaga Nasara! Nikdo je neposlouchá, všichni se stále jen pohupují, zpívají a nevnímají.

Kronika ohlášené smrti. // foto: Michal Hančovský // zdroj: facebook souboru

Novela má poměrně jasné téma, které Holec s Košťákem jasně a divadelně umně vystihují a oněmi náznaky a symboly jej přibližují dnešní době. Jsme ve společnosti, která si na jednu stranu hraje na čestnou a slušnou, ale na druhou stranu je lascivní, chlípná, zkažená. A dozví se, že Santiago má zemřít. Jenomže, to je přeci tak nepravděpodobné! To je tak hrozné, že to nemůže být pravda. Někdo nevěří a staví se k tomu lhostejně, někdo věří a jeho smrt si přeje. Santiagova smrt je ohlašována několikrát. Jednou přímo od bratrů, ale pak také z rozhlasu: hlasatel oznámí, že Santiago bude v 6:25 zabit a začne odpočet. Všichni, co se váleli po zemi v posvatební kocovině, se „urputně“ snaží Santiaga varovat, zastavit. Santiago je však zabit, což jedna z postav okomentuje: „A já se tak snažil, ty vole.“. Všichni se tváří, že udělali maximum. Když se přímo před námi rýsuje negativní budoucnost, máme tendence tomu nevěřit, protože to by se nám stát nemohlo. Ale ono se to většinou stane. Stejně, jako si většina z nás říkala, že Zemana (nebo třeba Donalda Trumpa) nikdo za prezidenta nezvolí, že znovu nebude kandidovat a stejně jako si teď říkáme, že ho určitě teď už nikdo nezvolí, stejně tak si celá vesnice myslela, že bratři Vicariové Santiaga Nasara určitě nezabijí. A když se nečekané stane skutečností – tak co, stejně to byl zbohatlík a Arab a slizoun a určitě to udělal. A jejich názor vznikne na základě nepodložené domněnky, něčeho, co řekla mladá a hloupá dívka v šoku. A ti, co ho nesnášeli, pak těží z jeho smrti a provádějí dychtivé zájemce po jeho honosném domě. „Dejte mi předsudek a pohnu světem.“

Jediné, bez čeho bych se obešla, jsou poetické pasáže o snech Santiaga Nasara a způsob, jakým je vyjádřena jeho smrt. Skutečně musí odcházet za světlem…? Snové pasáže jsou poněkud sentimentální a poetizující (ačkoli rozumím, že symbolika snu zde s tématem souvisí). Spektáklovská Kronika ohlášené smrti je v celku skvělé divadlo ve skvělé formě se skvělým společensko-kritickým tématem, které na nás ale nepomrkává, jakože je to o nás, a tohle jsme my a zamysleme se nad sebou.

Psáno z premiéry 4. března 2017

DIVADLO SPEKTÁKL – Gabriel García Márquez: Kronika ohlášené smrti. (režie Jan Holec, dramaturgie David Košťák, premiéra 4. března 2017 ve Studiu Švandova divadla.)