#DÍTĚ: Medvědi

Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Klicperovo divadlo, Hradec Králové

Simona Petrů: Medvědi

režie: Anna Petrželková

„Koupíš cedník – teče! Zanejtuješ ho – necedí!“

Páteční den festivalu uzavřela inscenace Medvědi Klicperova divadla z Hradce Králové. Režisérka Anna Petželková s dramaturgyní Simonou Petrů přinesly příběh inspirovaný životem dvou předních českých písničkářů – bratrů Nedvědů. Pásmo epizod, ve zkratce charakterizujících období a události, které zásadně ovlivnily jejich tvorbu, postupně skládá obraz jejich společné cesty – od prvního rozdělaného ohně po hledání svého místa ve světě, kde vám už nikdo bundu nepůjčí...

Vztahovat se k fenoménu trampingu je v dnešní době obecně velmi nesnadné. Tato subkultura, která se ve své době stávala doslova životním stylem, a jejíhož ducha si nese řada lidí dodnes, má totiž v současnosti i velkou řadu kritiků. Pro podstatnou část společnosti je rosa na kolejích stále svatá, jiné podstatné části je k smíchu coby naivní, dětinská, idealizovaná hra. Těžko s takovým materiálem na jevišti naložit. Simona Petrů a Anna Petrželková to však zvládly obdivuhodně.

Povedlo se jim totiž smísit a po celou dobu udržet dva aspekty: úctu a nadsázku. Nadsázka je patrná od první chvíle, od prvního monologu otce obou bratrů, ztělesňujícího všechny pravé trampy pod sluncem. Jeho postava po celou dobu pracuje s trampům vlastním patosem tak citlivě, že zůstává sympatickou figurkou a nesklouzává do karikatury. Není však sám – je to také průvodčí, která nám pohybovou stylizací vykreslí na jevišti vlak mnohem živěji, než tmavě rudé sedačky a připomene všechny afektované úřednice světa, je to lehce nadsazené herecké ztvárnění Honzy, včetně jeho charakteristické dikce. Inscenace si zkrátka z trampingu dělá legraci od začátku do konce – a to s velkou láskou. Celý děj provází smích (nebo spíš nostalgický úsměv), ale nikdy výsměch. Pojímá kamarády zalamující palce jako svébytný fenomén s nenapodobitelným kouzlem, poetikou a ideály, který ze světa stále rychleji mizí, ale má v historii i české společnosti své právoplatné místo a oprášit jeho hodnoty by dnes vůbec neškodilo.

Medvědi. // foto: Josef Kubíček // zdroj: webové stránky divadla

V první polovině inscenace tónu nadsázky nesmírně pomáhá i pohled skrze dětské oči hlavních hrdinů. Ač pateticky srdíčkový otec pohrdající zubní pastou a trouse jedno absurdní moudro za druhým, se klukům vrývá do paměti jako vzor a hrdina, a tak v paměti zůstane už navždy – jako čistá a romantická idea trampingu. Nelze nezmínit herecké výkony – nejenže byly velmi vyrovnané, ale skutečně kvalitní. A to nejen co do výše zmíněných hereckých stylizací, ale především představitelé obou bratří (ti dospělí) dokáží přirozeně a věrohodně provést své postavy všemi věkovými kategoriemi, od předpuberty až po staré, zlomené muže.

Nabízelo by se příběh utnout v pravý čas – po koncertě na Strahově, jejich největším životním i kariérním úspěchu. Pravá hodnota inscenace spočívá právě v tom, že se u tohoto happyendu nezastaví, ale právě Strahov se v kompozici děje stává zlomovou událostí, která oba bratry rozděluje a sráží na životní dno. A v tuto chvíli začíná inscenace přesahovat osobní příběh dvou kultovních muzikantů a stává se svědectvím, výpovědí, a především soudem nad celým fenoménem trampingu. Soudcem je obraz naší doby, která má pro zalomené palce a společný ešus jen ten přezíravý úšklebek. Proto nás poprvé skutečně zamrazí v symbolické scéně, kdy manažer ponižuje a ke stromu připoutá otce, který coby idea trampingu zápasí s vidinou slávy, peněz a úspěchu. A za skutečné jádro celé inscenace považuji Honzův nářek otci, jak mají věrni svým ideálům přežít ve světě, který těmito ideály pohrdá. Všechny řeči o kamarádství, pravdě a svobodě, které po celou dobu působily sentimentálně a komicky, se náhle – v kontrastu se sobectvím, lží a bezohledností porevolučního kapitalistického šoubyznysu – připomínají jako možná naivní, ale upřímné a opravdové hodnoty. A tak, jak jsme se celou dobu smáli, se náhle začínáme zamýšlet, čemu se to vlastně smějeme? Máme právo se smát? Jsme my, děti své (sobecké a bezohledné) doby snad něčím lepším? Půjčil by někdo z nás Honzovi tu bundu?

Na závěr jen jedinou výtku: inscenace rozhodně není vhodná pro avizovanou věkovou skupinu 8+. Může úspěšně promlouvat jen k divákům, který kontext fenoménu trampingu v českém prostředí znají a nějak se k němu vztahují, děti minimálně do dvanácti let nemají šanci pochopit, co vlastně celá inscenace sděluje.