Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
Divadlo loutek Ostrava přivezlo na festival inscenaci Nastupovat! Děják z rychlíku Radovana Lipuse, ve které se snaží ukázat, že dějepis může být zábava. Strojvůdce Lojzu štve, že jeho syn František propadá z dějepisu. V jeho trápení se mu pokusí pomoci Vláčník Vlakomil, který ho vezme na projížďku dějinami, aby syna mohl doučovat. Ve vlaku se však skryjí i František a jeho kamarádka-šprtka. Všichni společně tak prožijí některé události 19. a 20. století.
Projížďka začíná v roce 1829, kdy se v Anglii konala soutěž parních lokomotiv. Následovala pak stavba železnic v Rakousku-Uhersku, sestrojení prvních automobilů či první jízda Slovenské strely. Jsou to vskutku poučné věci, ale jsou opravdu důležité, respektive natolik typické pro danou dobu? Ve 20. století pak nešlo nezmínit první i druhou světovou válku, první republiku, Velkou říjnovou socialistickou revoluci, nástup a pád komunismu v Československu. Zde již bylo uvěřitelnější, že Františka chtějí „doučovat“ školní látku. Bohužel však informace byly tak zhuštěné, že mnoho z nich nejen nešlo pochytit, ale především byly natolik zjednodušené, že docházelo k historickým nepřesnostem. Opravdu byli Lenin se Stalinem kamarádi…?
Do víceméně činoherní inscenace byly trochu násilně zapojeny loutky. Kromě ducha Vláčníka byly loutkou ztvárněni i František a jeho šprťácká kamarádka. Proč je však na začátku Vláčník zmenšil, tedy proměnil v loutky, je mi záhadou. Pro oživení divadelního tvaru postaveného zejména na textu, který sázel na laciné vtipy a až příliš jednoduché a okatě podávané slovní hříčky, se inscenátoři rozhodli téměř každou scénku z historie okořenit písní. Hudební výstupy ale působily spíše trapně, děj nijak neposunuly a ani se jim příliš nepodařilo scénu rozhýbat. A když tam nějaké pokusy byly – jako taneční výstup Masaryka, Čapka a Wericha – proměnily se spíše v bezúčelné šaškování. Putování dějinami doplňovaly číslice – rozumějme herci navlečení do trapně komických převleků za čísla – která buď skládala letopočty, nebo tvořila poskakující písničkový komparz.
Celkem vzato se tedy inscenátoři pokusili o průlet dějinami 19. a 20. století, který byl sice zacílen na školáky 9+, ale nevěnoval se pouze základním informacím, které by k dětem tomuto věku měly doputovat, nýbrž spoustě „zajímavostí“, které děti patrně zapomenou cestou z divadla. Hlavním sdělením mělo asi být (tedy – bylo to explicitně řečeno na konci), že „děják je zábava“. Měly tou zábavou být plytké vtipy, rádoby zábavné či pateticky jímavé historky z dějin, kýčovité písničky nebo snad zbytné poskakování na jevišti?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.