#DÍTĚ: Batosnění

Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Studio DAMÚZA, Praha

Monika Kováčová: Batosnění

režie: Monika Kováčová

Co skrývá peřina? Všechno!

Batolária – tedy inscenace pro nejmenší děti, od prakticky nula let do tří – netvoří v českém divadle pro děti početnou skupinu. V současné době hraje Divadlo radost z Brna pro tuto věkovou kategorii inscenaci Kao a Maki (jako takzvané „miminí divadlo“), Divadlo Minor inscenaci BRUM (pro nejmenší medvědy), Divadlo Polárka inscenaci Jak dělá ryba?. Režisérka Monika Kováčová ve Studiu DAMÚZA vytvořila inscenaci Batosnění pro děti od deseti měsíců do tří let. Psát o takovém typu divadla není snadné, protože jestliže je dětské publikum složitá a těžko zobecnitelná či předvídatelná skupina, pak u batolat se nedá chytit už prakticky ničeho. Udržení jejich pozornosti nemusí záviset vůbec na tvořivosti inscenátorů a na poutavosti představení. Může to být sebekrásnější, a přesto se batoleti zrovna něco nelíbí a je rázem po všem.

Batosnění. // foto: Karel Fort // zdroj: webové stránky Studia DAMÚZA

Batolária by měla být, dle mého názoru, spíše hrou s, než hrou pro. Ano, jistě, každé divadlo pro děti by mělo být především hrou s, ale v případě tohoto theatre for very young jde opravdu o jiný typ hry. Ve hře s, v objevování neznámé peřinové krajiny, barev, věcí, melodií a zvuků, je Batosnění skutečně kouzelné. Příběh o dvou klubíčkách, z nichž vyrostou děti – Pom a Luli – dokáží možná sledovat ty nejstarší z nejmenších, ale to vůbec není důležité. Důležitá je ona hravost a především divadelnost – nerezignace na pouhé „hraní si s chrastítky“, ale tvořivé objevování možností, jak hrát pro nejmenší. Skvělá dvojice herců Lucie Valenová a Dan Kranich klidně a něžně zvládali drobné zásahy dětí do tajů peřiny. Což je ale samozřejmé, že taková báječná věc, v níž se skrývá úplně všechno včetně slona, nenechá děti chladnými. Na inscenaci jsou půvabné a zábavné i loutky (a jejich perfektní animace), jejichž části se dají navléci na prsty. Například ptáka vodí oba herci tak, že špičky jeho nohou má jeden herec navlečené na dva prsty, hlavu ovládá druhý a pták se tak může velmi rychle pohybovat a zobat dětem z ruky.

Batolária nejen, že zprostředkovávají první kontakt dětí s divadlem, ale mají i velmi významný sociální a komunitní význam. Děti se potkávají a konfrontují mezi sebou, to je ta sociální stránka. A komunitnost divadla pro batolata je zjevná – je to prostor pro setkání maminek či tatínků mezi sebou, čas, který mohou sdílet společně i se svými dětmi. V tom vidím jejich hlavní a velmi důležitý přínos – a je dobře, že se tento typ divadla začíná pomalu prosazovat i u nás (a právě především díky Studiu DAMÚZA, které například v roce 2016 uspořádalo nultý ročník Festivalu KUK pro děti od deseti měsíců).