#DÍTĚ: O bílé lani

Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Jarkovský, Vašíček, Vyšohlíd a kol.: O bílé lani

režie: Jakub Vašíček

Mluvit poezií. 

Pěknou sobotní tečkou byla oceňovaná inscenace hradeckého Divadla Drak O bílé lani. Inscenace Jakuba Vašíčka, Tomáše Jarkovského a Jiřího Vyšohlída, který je autorem hudby a který musí být v tomto případě zmíněn určitě, je v mnoha ohledech nádherná a výjimečná.

Princeznu Jitřenku zaklela žába tak, že princezna nesmí do šestnácti let na slunce, jinak se promění v bílou laň. Až do patnácti let král Jitřenku střeží doma a zvesela slaví její narozeniny, včetně velké bavičské řachandy k patnáctinám – krásný symbol kýče a snahy pobavit rozmrzelou dceru za každou cenu a také ukázka odosobnělosti narozeninových bavičů. Princezna však onemocní a zkušený lékař diagnostikuje, že jí chybí čerstvý vzduch. Královna se rozhodne, že princezna musí neprodleně na vzduch, jinak zemře, královy protesty jsou zbytečné. Princezna bude tedy chodit ven alespoň v noci. Na její řečnickou, ale směrem k inscenaci v podstatě existenciální otázku na krále zakazujícího probourání oken: „A co uděláš? Dáš mě zavřít?“ toho totiž příliš mnoho namítnout nelze. Princezna tak začíná chodit v noci ven a uzdraví se. Jenže její touha spatřit aspoň jeden sluneční paprsek je silnější než rodičovské zákazy. Jenomže s prvním dotykem paprsku se proměňuje na bílou laň. Přes den je laní, v noci dívkou. V lese ji spatří mladý lovec. Pro něj znamená bílá laň velkou a vzácnou trofej, a tak ji začne pronásledovat. Zatímco laň se do lovce zamiluje na první pohled, ten ji při prvním pokusu ulovit bere jen jako kořist. Mine. Při druhém pokusu, kdy jsou oba konfrontováni opět v podstatě face to face, laň znovu utíká a lovec mine – tentokrát však zmiňuje, že se mu náhle rozklepaly kolena a ruce. Mnou očekávaný směr stupňování třetího setkání, tedy že je lovci laň „sympatická“ a že v ní spatřuje něco víc , se ale nenaplnil. Při třetí face to face konfrontaci lovec naopak vyžene z hlavy vše, co by jej mohlo rozptylovat (tedy i potenciální lásku) a laň zabije. Ta se sice promění zpět v princeznu, ale je mrtvá. Lovec na popud kouzelné žáby princeznu políbí a ta obživne – a je svatba. 

O bílé lani. // foto: Jiří N. Jelínek // zdroj: webové stránky divadla

Moje první čtení této scény znamenalo v logice příběhu a motivaci postav zásadní dramaturgický problém. Jenomže – první čtení šlo přes to, co se odehrávalo mezi lovcem a princeznou a nesoustředilo se příliš na text písně, což byla zásadní chyba, protože jestliže mi scházela logika v tom, že ji prostě políbí a tradá, vše je fajn, tak text písně tuto scénu osmyslňuje. Protože se zpívá, že:

Je studánka a plná krve | a každý z ní už jednou pil | 

a někdo zabil moudivláčka | a kdosi strašně ublížil | 

A potom mu to bylo líto | a do dlaní tu vodu bral | 

a prohlížel ji proti světlu | a moc se bál a neubál | 

Princova lítost a LÁSKA projevená v písni (Skácelova báseň) a snaha odčinit, co způsobil slepou touhou po vzácné trofeji je tím, co překonalo i smrt, co zlomilo žábu, aby dala do pořádku, co způsobila neodůvodněnou kletbou.

Ačkoli tedy příběh vypadá jednoduše a dramaturgicky nedůsledně zpracovaný, opak je pravdou. Při pozornějším a hloubavějším čtení nacházím spojnice a významy, které jsem přehlédla. Ono je totiž celkem překvapivé – v divadle pro děti a mládež – jak moc úzce souvisí písničky s dějem. Na příběhu považuji za velmi dobrou i výchozí pozici neodůvodněnosti princeznina prokletí – odpověď na něj je „proto“. To se ale často děje, že jsou prostě situace, do nichž se dostaneme a nevíme jak, dějí se prostě proto a my se s nimi musíme vyrovnávat. Královnino zvolání „A co uděláš? Dáš mě zavřít?“ lze chápat jako výčitku králi nad utíkáním před osudem, nad snahou zachránit princezně život – ale stejně za cenu jejího života. Buď zemře na nedostatek vzduchu, nebo se promění v bílou laň, jakmile se jí dotkne sluneční paprsek…

O bílé lani. // foto: Jiří N. Jelínek // zdroj: webové stránky divadla

Čistě po formální stránce je inscenace totálně okouzlující. V nádherné, symbolické, melodií či rytmem s příběhem související hudbě, zkomponované na texty Jana Skácela a Tomáše Jarkovského. Oceňuji jak téměř bezchybné muzikantské a pěvecké provedení souborem divadla, tak především zapojení altové zobcové flétny do orchestru, která svou specifickou a poutavou barvou tónu kontrastuje k ostatním nástrojům (na něž jsme zvyklejší) a dodává inscenaci na poetičnosti. Okouzlující je i symbolická/znaková práce se zrcadlem, které figuruje jako studánka i jako prostor, kde se ve „stínohře“ odehrává hon lovce za laní. Stínohra v uvozovkách proto, že to byla spíše hra neonové barvy. 

Na inscenaci je pro mě nejvíce cenné to, že komunikuje s dětským divákem symbolicky a skrze poezii – jak slova/textu písní, tak hudby i obrazu – a všechno do sebe zapadá a je poměrně složité rozklíčovat některé spojnice. Což není na škodu – naopak!