Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
S Erbenem na rozcestí
Letošní festival Dítě v Dlouhé zakončilo Divadlo J. K. Tyla z Plzně inscenací Živá voda v režii Natálie Deákové. Volba tohoto titulu je cenná, zejména v době, kdy dramaturg často křečovitě hledá ještě málo známý a originální text a často opomíjí dosud nevytěžená témata z domácích pohádek. Zrovna Erbenova Živá voda je bezesporu textem na současná témata bohatým (vztahy v rodině, dluh, šikana, honba za zázračným lékem, která však živost spíše zničí atd.). Ovšem v dnešní době je pro inscenování obzvlášť literatury 19. století zásadní žánrové ukotvení. A v tom má Plzeňská inscenace největší problém.
To, že z původního textu nebylo akcentováno žádné se současností rezonujících témat a příběh je předloze velmi věrný, navíc výběr kostýmů, navíc zvolení babičky vypravěčky, která čte pohádku z knihy – to vše pochází z šuplíku nadepsaného „klasické pojetí, klasické zpracování.“ A propos, postava babičky vypravěčky – je na zvážení dramaturga, zda má tato postava v inscenaci vůbec své místo. Věty typu „překročil draka a přistoupil k princezně“ opravdu nechceme nejprve slyšet, a pak vidět zahrané. Tento popis je prostředkem literatury, prostředkem divadla je zobrazení – všeho, co může být zobrazeno místo řečeno. Zároveň vidíme akrobatické prvky, herci se chvílemi pitvoří, že postavy spadají až do karikatury a vůbec máme chvílemi pocit, že sledujeme spíše frašku nebo parodii na předlohu.
Na druhou stranu, v inscenaci se objevuje tolik aktualizačních narážek, odkazů a fórů, jako bychom sledovali jakousi rozpačitou snahu o moderní zpracování pohádky. Což může být cestou, dokonce velmi zajímavou – převzít principy a motivy klasické Erbenovy pohádky a na nich vystavět její moderní verzi, nalézt, v čem je toto dílo nadčasové. Takové pojetí by otevíralo i možnost změny cílové věkové skupiny – třeba i pro diváky 12+. Pro tuto starší kategorii má inscenace našlápnuto i v dalším ohledu – v pojetí díla jako pohádkového hororu. Erbenova předloha je totiž bezesporu velmi temná a inscenace s touto atmosférou umí očividně pracovat velmi zdatně. Má totiž jednu velmi silnou stránku – a tou je stínohra. Takto zobrazené pasáže jsou nejen technicky nápadité a působivé, ale budují velmi silnou atmosféru, která dokonce vytváří jakousi osobitou poetiku (výjimkou jsou momenty, kdy se ve stínohře objevují živí herci – tam vzniká chaos a iluze se rozmazává). Toto umně a pracně vybudované napětí však okamžitě padá při návratu do klasicky-fraškovitě-moderně ztvárněné činohry. Potenciál stát se temným a poetickým příběhem však inscenace rozhodně má.
Stínohra dokonce činoherní pasáže natolik válcuje, že je na zvážení, zda by nestálo za to zpracování pouze formou stínohry. Cest je mnoho a mnohem více, do různých směrů, do všech stran. Inscenace se však nevydala ani jednou – zůstala stát na rozcestí. Na klasiku boří fraškovitost, aktuální narážky a stínohra, které pochází „z jiných šuplíků“, na moderní, aktualizovanou pohádku pracuje zase s příliš mnoha klasickými postupy. S fraškou se tluče poetická a temná stínohra, hororovou pohádku zase podkopává fraškovitost. Vznikl tvar žánrově naprosto neuchopitelný a matoucí – myšmaš všeho, co se jen může navzájem tlouct.
A nejtěžším a do očí nejvíc bijícím důsledkem této „nekonceptuálnosti“ je motiv zplození Dobroslavova syna s královnou ze zakletého zámku. Tuto zmínku si zkrátka nemohu odpustit, protože předloha je skrz na skrz mytologicko-pohádkovým příběhem, v němž nás nepřekvapí, že kralevic pouze vyměnil svůj pás za královnin a na to konto se jim časem narodí syn, ať už si dospělí za symbolikou naleznou, co chtějí. Ale pokud inscenace v takové míře pracuje s civilní, realistickou a nepohádkovou rovinou, a malý Drahoslav ještě navíc situaci „vtipně“ komentuje, že to se mu nějak nezdá, vezmeme-li v potaz, že zakletá královna po celou dobu setkání s jeho otcem spala, stává se jinak naivně Dušínovský Dobroslav kralevicem zvráceným a zralým pro mravnostní oddělení. Tuto symboliku si může ponechat opravdu pouze kouzelný, nadpozemský svět plný metafor a symbolů, realistické provedení si v tomto případě zkrátka musí poradit jinak (na zvážení je, zda je postava Drahoslava v příběhu vůbec potřebná...).
Tvůrci inscenace nezvládli dramaturgický koncept. Oproti tomu zvládli – a možná i pro budoucí práci nalezli – osobitý a velmi ambiciózní způsob práce se stínohrou. Držím jim palce, ostatně, dosud nevyužitých pohádek z 19. století, které by zasloužily kvalitní výtvarné zpracování, máme v literatuře stále ještě spoustu.
Letošní festival Dítě v Dlouhé zakončilo Divadlo J. K. Tyla z Plzně inscenací Živá voda v režii Natálie Deákové. Volba tohoto titulu je cenná, zejména v době, kdy dramaturg často křečovitě hledá ještě málo známý a originální text a často opomíjí dosud nevytěžená témata z domácích pohádek. Zrovna Erbenova Živá voda je bezesporu textem na současná témata bohatým (vztahy v rodině, dluh, šikana, honba za zázračným lékem, která však živost spíše zničí atd.). Ovšem v dnešní době je pro inscenování obzvlášť literatury 19. století zásadní žánrové ukotvení. A v tom má Plzeňská inscenace největší problém.
To, že z původního textu nebylo akcentováno žádné se současností rezonujících témat a příběh je předloze velmi věrný, navíc výběr kostýmů, navíc zvolení babičky vypravěčky, která čte pohádku z knihy – to vše pochází z šuplíku nadepsaného „klasické pojetí, klasické zpracování.“ A propos, postava babičky vypravěčky – je na zvážení dramaturga, zda má tato postava v inscenaci vůbec své místo. Věty typu „překročil draka a přistoupil k princezně“ opravdu nechceme nejprve slyšet, a pak vidět zahrané. Tento popis je prostředkem literatury, prostředkem divadla je zobrazení – všeho, co může být zobrazeno místo řečeno. Zároveň vidíme akrobatické prvky, herci se chvílemi pitvoří, že postavy spadají až do karikatury a vůbec máme chvílemi pocit, že sledujeme spíše frašku nebo parodii na předlohu.
Na druhou stranu, v inscenaci se objevuje tolik aktualizačních narážek, odkazů a fórů, jako bychom sledovali jakousi rozpačitou snahu o moderní zpracování pohádky. Což může být cestou, dokonce velmi zajímavou – převzít principy a motivy klasické Erbenovy pohádky a na nich vystavět její moderní verzi, nalézt, v čem je toto dílo nadčasové. Takové pojetí by otevíralo i možnost změny cílové věkové skupiny – třeba i pro diváky 12+. Pro tuto starší kategorii má inscenace našlápnuto i v dalším ohledu – v pojetí díla jako pohádkového hororu. Erbenova předloha je totiž bezesporu velmi temná a inscenace s touto atmosférou umí očividně pracovat velmi zdatně. Má totiž jednu velmi silnou stránku – a tou je stínohra. Takto zobrazené pasáže jsou nejen technicky nápadité a působivé, ale budují velmi silnou atmosféru, která dokonce vytváří jakousi osobitou poetiku (výjimkou jsou momenty, kdy se ve stínohře objevují živí herci – tam vzniká chaos a iluze se rozmazává). Toto umně a pracně vybudované napětí však okamžitě padá při návratu do klasicky-fraškovitě-moderně ztvárněné činohry. Potenciál stát se temným a poetickým příběhem však inscenace rozhodně má.
 |
| Živá voda. // zdroj: webové stránky divadla |
Stínohra dokonce činoherní pasáže natolik válcuje, že je na zvážení, zda by nestálo za to zpracování pouze formou stínohry. Cest je mnoho a mnohem více, do různých směrů, do všech stran. Inscenace se však nevydala ani jednou – zůstala stát na rozcestí. Na klasiku boří fraškovitost, aktuální narážky a stínohra, které pochází „z jiných šuplíků“, na moderní, aktualizovanou pohádku pracuje zase s příliš mnoha klasickými postupy. S fraškou se tluče poetická a temná stínohra, hororovou pohádku zase podkopává fraškovitost. Vznikl tvar žánrově naprosto neuchopitelný a matoucí – myšmaš všeho, co se jen může navzájem tlouct.
A nejtěžším a do očí nejvíc bijícím důsledkem této „nekonceptuálnosti“ je motiv zplození Dobroslavova syna s královnou ze zakletého zámku. Tuto zmínku si zkrátka nemohu odpustit, protože předloha je skrz na skrz mytologicko-pohádkovým příběhem, v němž nás nepřekvapí, že kralevic pouze vyměnil svůj pás za královnin a na to konto se jim časem narodí syn, ať už si dospělí za symbolikou naleznou, co chtějí. Ale pokud inscenace v takové míře pracuje s civilní, realistickou a nepohádkovou rovinou, a malý Drahoslav ještě navíc situaci „vtipně“ komentuje, že to se mu nějak nezdá, vezmeme-li v potaz, že zakletá královna po celou dobu setkání s jeho otcem spala, stává se jinak naivně Dušínovský Dobroslav kralevicem zvráceným a zralým pro mravnostní oddělení. Tuto symboliku si může ponechat opravdu pouze kouzelný, nadpozemský svět plný metafor a symbolů, realistické provedení si v tomto případě zkrátka musí poradit jinak (na zvážení je, zda je postava Drahoslava v příběhu vůbec potřebná...).
Tvůrci inscenace nezvládli dramaturgický koncept. Oproti tomu zvládli – a možná i pro budoucí práci nalezli – osobitý a velmi ambiciózní způsob práce se stínohrou. Držím jim palce, ostatně, dosud nevyužitých pohádek z 19. století, které by zasloužily kvalitní výtvarné zpracování, máme v literatuře stále ještě spoustu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.