#SnězTuŽábu: Le Projet Ennui

Sněz tu žábu, 3. ročník festivalu francouzského divadla

LE CABINET DE CURIOSITÉS: Projekt nuda / Le Projet Ennui
režie, scéna: Guillaume Cantillon, Franck Magis

Tvoje bába je nuda

Zahájit festival nudou se nezdá být marketingově úplně nejlepší. Projekt Nuda francouzského souboru Le Cabinet de Curiosités sice byl o Nudě, ale nudný nebyl.

Když se má nějaké divadelní představení nebo jakýkoli jiný umělecký produkt týkat nudy, nutně to vzbuzuje řadu spekulací a teorií, jak na to. Bavme se o divadle – jak ztvárnit nudu? Nudit se na jevišti, nudit diváky, nudit se všichni společně, nudit se, a přitom se nenudit? Nabízí se nuda podle Čechova: dělat všechno velmi pomalu a mluvit, ale nemluvit o ničem, mluvit o tom, že je potřeba něco udělat, ale nedělat nic. A to už jsme skoro u Becketta. Le Cabinet de Curiosités o nudě mluví, a to dosti zeširoka a filozoficky: od počátku vesmíru až ke smrti, aby následně mluvili o situacích všem veskrze známých. A nejsou to nutně jen momenty „jako ze života“, třeba to trapno, když u sebe uspořádáte párty, ale jste zrovna ten člověk, se kterým se všichni i přes vaši urputnou snahu stejně ohromně nudí. Jsou to i situace, respektive produkty společenské objednávky, jejichž obsahem není nic než prázdné tlachání, trapnost a nuda. A tak sledujeme televizní hru Hru v ionescovském stylu nebo komiksového superhrdinu Nudu.

Co víc k nudě dodat? Zařadit se do série nudných nud, z nichž je divák spíše znechucen a upřímně znuděn, než že by odcházel s nějakým popudem k zamyšlení? Le Cabinet de Curiosités propojuje v podstatě bezpředmětné jednání (tedy, ono svůj předmět má, Nudu) na jevišti s divadlem jako takovým. Úvodní setkání nad rozpočtem představení je vskutku zábavné ale vlastně velmi zbytečné. V poslední třetině představení pak jeden z herců vstoupí do rozehrávané scénky a mluví o tom, že se v divadle nudí vlastně docela často, a přesto se tam rád chodí nudit. Jeho úvaha graduje: možná, že nuda je podstatou divadla! Ale ve světě, kde jsme neustále nuceni se bavit, je nuda spíše něco jako výsada. A proto je skvělé chodit do divadla, kde je často hodně nudy, protože nuda je fajn – nuda je okamžik, který máme jen sami pro sebe, kdy se můžeme zastavit a přemýšlet nad životem a nad sebou. Když má být představení jakože zábavné, ale nudíme se, pácháme dokonce něco jako odboj!

Pominu čistě technické věci, jako je perfektní timing a vybalancování hranice adekvátní délky scén, vynikající herecké výkony s velkým fyzickým nasazením, přesností ve výrazu a schopnosti uhrát takovou míru nadsázky, aby se z ní nestalo pomrkávání do publika „Tohle je sranda, koukejte!“. Nejvíc mě na inscenaci bavila ta velká míra ironie a sarkasmu, s jakou se v něm mluví o divadle, o nudě, o lidech, o životě, a přesto nese závažná sdělení, která nejsou pateticky vypichována, aby si jich každý všiml. A hlavně to vůbec nebyla nuda. A že to bylo o ničem? No ale zase to bylo fajn spolubytí, spolusdílení, spolusmání.

VŠECHNA ČÍSLA MAGAZÍNU LE TISK

(klik na obrázek)