Relikty Hmyzu
Adam Pospíšil: Medea krvácí
režie: J. Formanová, A. Pospíšil, Š. Stiburek
Text otištěn v šestém čísle soboteckého zpravodaje RAPORT!
PROVOKACE? PROSTĚ NORMÁLNÍ TÉMA
Publikem to průběžně šumělo, zvrácelo. Vrtělo se, ošívalo, zakuckávalo. Pro Kristovy rány, o čem se to tu mluví? Jak se to tu hraje? Vyslechnuté reakce jsou dost odmítavé. „Něco tak blbýho bych vymyslel i já.“ Co mohlo publikum tak pohoršit? Snad forma? Tempo? Ano, kukátkový prostor Městského divadla představení značně uškodil, vzhledem k jeho stísněnosti a klasičnosti. Řada momentů se nevydařila, nevyzněla, působilo to poněkud toporně a nedozkoušeně. Pražská Venuše ve Švehlovce, kde měla inscenace nedávno druhou premiéru (úplně původní hrací prostor byl totiž v Jablečných lázních v Jablonci nad Nisou), sedí tématu a formálnímu pojetí mnohem více. Že by snad někoho dorazilo téma? Ale vždyť jde o mateřství, těhotenství, potrat. To není pobuřující, to je prostě normální téma, které je dnes a všude a týká se všech. Tak proč o něm nemluvit? Copak je to tabu? Možná skutečně dokáže někoho šokovat, že se ženy otevřeně vyjadřují k tématu, které je jim nejvíce vlastní. Možná je to až příliš generační a starší divák je přístupnější Zahradě Jane Austenové. Já jsem příslušnice generace, k níž velmi přímo promlouvá Medea krvácí.
Inscenace Radovana Lipuse / hra Lenky Lagronové zcela opomíjí svět mužů a mně to nepřijde dobře, v případě inscenace Adama Pospíšila, Josefiny Formanové a Šimona Stiburka je jeho izolace zcela legitimní. Samozřejmě není totální, muž je hlavním průvodcem, ironickým komentátorem, znásilnitelem, výsměchářem i bankrotujícím prodejcem kočárků. Mužský svět se k problematice nějak vztahuje, musí, je to bezpodmínečné řízení osudu (někdo to dítě udělat musel). Ale žena je ta, která to nosí v sobě, která to řeší a která to musí zvládnout sama. A přitom nad sebou nefňukat. A v Medea krvácí se nefňuká.
Jestliže je hlavním posláním divadla reflektovat svět kolem nás, nevidím nejmenší důvod, proč by se na něm nemělo mluvit o porodu, potratech, dětech, rodičovství. Není v tom nic nechutného nebo společensky nepřijatelného. Režisérská trojka přece nepoužívá žádných drsných naturalistických postupů, žádná přirození, žádné hlasité vzdechy, placenty a tak. Komunikují symboly, tedy v náznaku, ve stylizaci. Díky pěti různým úhlům není inscenace proklamativní, nebojuje za jeden názor, spíše otevírá prostor k diskusi a k tomu, aby se s tím každá žena (i každý muž) vyrovnala sama. Dalo by se tedy říci, že Medea krvácí bojuje spíše za samotné téma. A já jsem nadšená, že bojuje a vzbuzuje a pohoršuje a že je.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.