Divadlo Viola, Praha
Lenka Lagronová: Zahrada Jane Austenové
režie: Radovan Lipus
Text otištěn ve druhém čísle soboteckého zpravodaje RAPORT!
CHLAPA!
Austenovou jsem nikdy nečetla a číst ani nechci. Neznalost jejího díla u inscenace Zahrada Jane Austenové – navzdory názvu – ale nepřekáží. Protože o Austenové chtě nechtě vždycky něco víte, minimálně ze školy. Lenka Lagronová, autorka hry, používá Jane Austenovou jako prostředek pro reflexi sebe sama a (zřejmě) obecně „ženských problémů“. Dobře, ženské téma, to by mohlo být i fajn. Nebylo. V přijetí pohledu Lagronové na celou věc mi bránilo několik zásadních momentů a názorů.
Vztah matky a dcery, postavení ženy – a navíc spisovatelky – ve společnosti jako takové, ve společnosti mužů, touha po upřímné a opravdové lásce, ačkoli ta nejlepší léta jsou v tahu, programové nebo programově vynucené staropanenství, touha posunout se, neschopnost posunout se, sňatek, děti a tak dále. Je tam toho požehnaně. Ze začátku celá inscenace vypadá trochu jako Čechov, akorát s jablky. Rozuměj, nic se tam dohromady neděje a vše se točí okolo rozdílných názorů na způsob zpracování jablek a neschopnosti se z jablečného sevření vymanit. Pak se to ale zvrtlo ve mně nepochopitelný svět žen, které probírají své nepovedené životy, pláčou, dojímají se, hádají se a usmiřují se. A ani opoziční postoj dcery Jane nepomohl od nesnesitelného sentimentu a patosu. Jablíčkem na dortu byl monolog matky, v němž ve výsledku tvrdí, že stejně to všechno oddřou ženský, chlapi nic nedělají a smrdí. Je to svět bez mužů. Ale já nechápu, proč bez nich. Proč je to celé tak sladkobolně ženské a nikde ani ždibec toho mužského? Pokud řeším lásku, vztahy, manželství, svůj postoj ke světu, svět mužů k tomu potřebuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.