Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
DĚVČÁTKO A SLEČNY, JAROMĚŘ
Modrovous
režie: Jarka Holasová a soubor
*******
Čtěte celý zpravodaj, který naleznete na tomto odkazovátku.
*******
NESNÁŠENLIVOST OSOBNÍHO „ALE“
ANEB DIVADLO NADMÍRU DOBRÉ,
JENŽ JEŠTĚ LEPŠÍM MOHLO BY BÝTI
Děvčice z Jaroměře vždy uměly pracovat s předlohami (staršími i lidovými, napříč žánry), vždy uměly (pře)vyprávět a mnohdy umí i vhodně vykládat či motivy a témata sdělné rozvíjet. To jsou fakta první, zřejmá a potvrzená. Nezřejmá a mnou cíleně přiznaná jsou ta, že příběh Modrovouse je mi blízký a oblíbený a nejraději mám verzi autora toho, který přeslavného Modrého ptáka napsal. Možná proto více tíhnu k atmosféře temnější, syrovější – perraultovské i grimmovské, za níž víc než jen „lecjaký“ příběh se skrývá...
Dvě sestry, jedna matka (poněkud netečná), jedna růžová trampolína a jeden CD přehrávač. Jako by o nic nešlo. Jako by si sestry jen vyprávěly pohádku o tom starém, modrovousatém chlápkovi, jehož nikdo nechce. Trampolína se postupně (a pomyslně) mění z jakési radostné zábavy a bezpečného prostoru do „zamčeného“ zámku. Rám trampolíny klidně mohl by ohraničovat prostor, z něhož nelze utéct. Může zároveň evokovat nedotčené komnaty Modrovousovy. Všechny tyto interpretační/scénické a „pohádku“ (zde „převyprávěnku“) posunující a precizně vykládající aspekty – od vymezení prostoru až po význam(y) trampolíny jakožto místa i metafory – jsou ku prospěchu. Zároveň však vytváří půdu jistému neprospěchu, když se odtud musíme vydat do temného sklepení. Prvek řekněme lehce imerzivní a site-specifický. Konečně nějaká ponurost, konečně silnější budování atmosféry/pocitu. V takových prostorách přál bych si pak více stínů, více světla, více zděšeně autentického hereckého projevu. Další z takových dvousečných zbraní jest hlas Modrovouse, znějící z nahrávky. Ta jej do jisté míry démonizuje a přiřkne mu jistou „neviditelnou autoritu“, ale zároveň narušuje koherenci budovaného napětí. Vždyť by tam klidně jen mohl stát, pláštěm zahalený.
Jaroměřská inscenace má mnoho kladů, které by se daly povýšit. Vypravuje Modrovouse, ale dál za ním nejde. Neohledává ho. Nenechá se pořádně nadchnout a pohltit jeho skutečnou silou. Pouze jej převypravuje. V nepejorativním smyslu záhodno dodat: je to dobré, moc dobré. Ale děvčice jsou lepší a možnosti větší. Vše co líbí se, zároveň podivně celou věc narušuje, ztrácí se v rozvleklosti prostoru. A přitom totéž na jednom místě kdyby se předvedlo, více s dalšími divadelními složkami proklíčováno bylo by; pak z vyprávěnky skutečný příběh stane se – pro děti i dospělé. Ono mnou nesnášené a leckdy neviditelné ale (!) je tu pak kvůli nevyužitému potenciálu, který by děvčice jistě dokázaly naplnit.
Děvčice z Jaroměře vždy uměly pracovat s předlohami (staršími i lidovými, napříč žánry), vždy uměly (pře)vyprávět a mnohdy umí i vhodně vykládat či motivy a témata sdělné rozvíjet. To jsou fakta první, zřejmá a potvrzená. Nezřejmá a mnou cíleně přiznaná jsou ta, že příběh Modrovouse je mi blízký a oblíbený a nejraději mám verzi autora toho, který přeslavného Modrého ptáka napsal. Možná proto více tíhnu k atmosféře temnější, syrovější – perraultovské i grimmovské, za níž víc než jen „lecjaký“ příběh se skrývá...
Dvě sestry, jedna matka (poněkud netečná), jedna růžová trampolína a jeden CD přehrávač. Jako by o nic nešlo. Jako by si sestry jen vyprávěly pohádku o tom starém, modrovousatém chlápkovi, jehož nikdo nechce. Trampolína se postupně (a pomyslně) mění z jakési radostné zábavy a bezpečného prostoru do „zamčeného“ zámku. Rám trampolíny klidně mohl by ohraničovat prostor, z něhož nelze utéct. Může zároveň evokovat nedotčené komnaty Modrovousovy. Všechny tyto interpretační/scénické a „pohádku“ (zde „převyprávěnku“) posunující a precizně vykládající aspekty – od vymezení prostoru až po význam(y) trampolíny jakožto místa i metafory – jsou ku prospěchu. Zároveň však vytváří půdu jistému neprospěchu, když se odtud musíme vydat do temného sklepení. Prvek řekněme lehce imerzivní a site-specifický. Konečně nějaká ponurost, konečně silnější budování atmosféry/pocitu. V takových prostorách přál bych si pak více stínů, více světla, více zděšeně autentického hereckého projevu. Další z takových dvousečných zbraní jest hlas Modrovouse, znějící z nahrávky. Ta jej do jisté míry démonizuje a přiřkne mu jistou „neviditelnou autoritu“, ale zároveň narušuje koherenci budovaného napětí. Vždyť by tam klidně jen mohl stát, pláštěm zahalený.
Jaroměřská inscenace má mnoho kladů, které by se daly povýšit. Vypravuje Modrovouse, ale dál za ním nejde. Neohledává ho. Nenechá se pořádně nadchnout a pohltit jeho skutečnou silou. Pouze jej převypravuje. V nepejorativním smyslu záhodno dodat: je to dobré, moc dobré. Ale děvčice jsou lepší a možnosti větší. Vše co líbí se, zároveň podivně celou věc narušuje, ztrácí se v rozvleklosti prostoru. A přitom totéž na jednom místě kdyby se předvedlo, více s dalšími divadelními složkami proklíčováno bylo by; pak z vyprávěnky skutečný příběh stane se – pro děti i dospělé. Ono mnou nesnášené a leckdy neviditelné ale (!) je tu pak kvůli nevyužitému potenciálu, který by děvčice jistě dokázaly naplnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.