29. září 2018

#JH2018: HRON-OFF [2/2]

http://www.jiraskuvhronov.eu/
88. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

Hronov v září? Proč ne! Naše třetí (a tradičně ex ex post) ohlédnutí za Jiráskovým Hronovem. Glosy, komentáře, postřehy, mini recenze - říkejte si tomu jak chcete. Tu více či méně kritické, tu více či méně koherentní. Texty Barbory Schneiderové a Veroniky Holečkové doplní krátké a svižné dodatky Lukáše Křížka, který se do sytosti na Hronově vyřádil už loni (čtěte tady). Na některé inscenace dostane se hned třikrát, na některé dvakrát či jednou. A některé se nevešly, tak už to na blogu chodí. Druhý díl a druhá část Hronova (8.—11. srpna) je tu...

********

Jiráskův Hronov jakožto festivalová alma mater amatérských (a krajně i profesionálních) divadelníků představila v letošním osmičkovém ročníku širokou škálu inscenací ve všech měřítkách líbivosti. Inscenace doputovaly na hronovskou půdu z přehlídek ze všech koutů republiky, a budeme-li upřímní – některá díla mohla/měla raději zůstat před branami Hronova… 

/// 3D Company, Praha: Dobrý proti severáku
Jedním z inspirativních představení bylo i Dobrý proti Severáku, dramatizace slavného románu Daniela Glattauera. Jde o příběh, který snadno vtáhne i náročnějšího diváka – jestli ho ale vtáhne i provedení v režii Martina Vokouna, těžko říct. S jednoduchým příběhem online lásky, která pravděpodobně nedopadne dobře, se dnes lehce ztotožní mladí i staří, možná si oblíbí oba charaktery (a herecké poddání Anny Fixové a Daniela Bambase). Nevím, jak dlouho to vydrželo ostatním, ale pro mě se inscenace sama vyčerpala zhruba v polovině. Možná mě vtáhne děj, ale to je záležitostí předlohy – inscenace jako taková mě neurazí, ani nenadchne. Navíc závěsy s poletujícími písmenky nebo rovnou emaily mi spíš připomíná jakousi neurčitou neaktuálnost celé věci. Ale možná jen cílí na jiného diváka. Na druhou stranu dokázal soubor 3D Company Praha mnohé diváky dojmout a neuspat Čapkův sál zatím v nejteplejším dnu celého letošního Hronova, což je rozhodně obdivuhodné. [BS]

Cynická vsuvka: Bára píše neuspat. Já dostal typickou hronovsko-seminaristickou krizi (tradičně v půlce festivalu) a navzdory dobrému divadlu jsem první polovinu prospal a druhou šel dospat do spacáku. [LK]

Romantika na divadle se stává tradičním klišé už od dob, kdy Romeo vyznal lásku Julii v proslavené balkónové scéně. Dojmout se nad něčí láskou je v jednadvacátém století buď špatný vtip nebo pichlavá ironie. Občas se ale z hlubin přeslazené romantiky podaří vydolovat inscenaci jako je Dobrý proti severáku, kde se herci nemusí osahávat, líbat ani milovat. Stačí jim komunikovat, používat funkční práci se slovem, aby dostali diváka tam, kde ho chtějí mít. Příběh, který už v anotaci vyznívá jako fádní klišé, se na jevišti proměňuje v něžný životní příběh, který vás ze začátku úplně nezajímá, ale jakmile se na chvíli s jednou z postav alespoň trochu ztotožníte – už v tom jedete s nimi. Hra je postavena na výkonech dvou herců, jejichž úkolem je sdělit publiku příběh prostřednictvím e-mailové korespondence. Za celou dobu nepadne ani slovo navíc. Plátno, které nás informuje o plynutí času (a které je také chytře zakomponovanou částí scény) diváka udržuje v mírném napětí. Nebudeme si nic nalhávat – konec je poměrně předvídatelný. Tušíme, že to nemůže dopadnout dobře, protože kdyby ano? Pak by Dobrý proti severáku musel skončit s nálepkou „přeslazená slátanina“. A všimli jste si? Takovou nálepku inscenace neobdržela. [VH] 

/// Divadlo MÁJ, Praha: Její pastorkyňa
MÁJovská Pastorkyňa měla dle mého příliš nadbytečností a místy působila nesourodě. Na jednu stranu zde ožíval jakýsi otisk venkovského realismu, podpořeného nejen jazykovou stránkou. Na stranu druhou by se to možná obešlo bez celé "lidové" kapely a jí přidružených postav, které sic zajišťovaly určitý kolorit, ale jinak situace spíše nezvládaly - žádný výraz, nepříliš zdařilé reakce na hlavní dění. Několikero prostředků se tu tedy značně tlouklo a vyrušovalo od toho, co bylo nadmíru dobře zvládnuté. Nicméně, i přes všechny drobnější nedostatky to byla jedna z těch výrazně lepších inscenací, které jsem na letošním Hronově zhlédl. Obzvláště pak protagonistky Kostelničky a Jenůfky (Máša Weigrichtová a Eliška Weigrichtová) si zaslouží svou vlastní pochvalu. Děkuju za opravdu dobrý a především: zapamatovatelný zážitek! [LK]

/// Leikfélag Hafnarfjardar ReykjavíkKrál Ubu
Kdyby vám někdo řekl, že uvidíte Krále Ubu v islandštině, věřili byste mu? Já taky ne, ale Hronov nelhal. Král Ubu v celé své surové a nekompromisní islandské kráse. Pokud jste byli neznalí textové předlohy, pak jste si představení užili jako show plnou změn kostýmů, barev a na české poměry trochu více vyhrocené herectví. Pokud jste textovou předlohu znali – vnímali jste to úplně stejně. Islandské pojetí, ač bylo proloženo anglickými vulgarismy, divákům předávalo spíše pocit, než dějovou linku (je to sice absurdní drama, ale znáte to – kdo hledá…). Ubu Roi nám, co si říkáme divadelníci, ukázal, že takhle se dělá divadlo tam u nich na severu. Show, která se drží na hranici snesitelné nechutnosti, aniž by nás pohoršila. Show, která si hraje s vizuální stránkou a hýčká si divácké oko, a která zároveň zvládá těšit sluch publika živou hudbou, a sakra dobrou! To všechno, aniž byste rozuměli. Chápete to? Já tentokrát ano. [VH]

Zážitek od první minuty natolik silný, že se jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za svůj dosavadní život u divadla viděl. A nemohl za to pouze Jarry, kterého mám v oblibě a díky níž pro mě zpracování reykjavíkského souboru bylo možná o to čitelnější. Domnívám se však, že nikdo z diváků nepotřeboval rozumět melodickému jazyku, aby pochopil, co se to děje a nechal se metaforicky, fyzicky i jakkoliv jinak šokovat všemi (bytostně divadelními) výjevy. Veškerou scénografii tvořily toaletní potřeby a příslušenství. Od samotného záchodu, přes hory toaletního papíru, prkýnka jakožto tradiční ozdoby anglických panovníků, až po kníry z držátek WC osvěžovačů. Inscenace nejenže ctí myšlenky a významy autora, ona je i dále povyšuje a ohledává tak hranice nejen jejich-našeho humoru, ale i hranice snesitelnosti. Co vám budu povídat, když se zajíkáte smíchem a přitom se zhnusením otřásáte. Soubor zrůdiček, extrémně stylizovaných a zároveň upřímně a přiznaně využívajících vlastního ne-hezkého vzhledu (psáno nepejorativně, oni s tím prostě pracují!), pokřtil a poznamenal Jiráskovo divadlo pořádným Hovnajsem, a to ve všech možných významech. Pojídání výkalů, cákání vody z hajzlu (za pomocí štětky) do lidí, válka, kde i velké ňadro je zbraň... A nic z toho nebylo prvoplánové ani nadbytečně vulgární a explicitní, naprosto se respektoval žánr i drzý divadelní jazyk, který si nebere servítek. Divadlo je možná leckdy pomíjivé, ale tuhle událost jen tak něco nesmaže. Velké a ještě větší poděkování hronovským pořadatelům, že to sem k nám dotáhli a pro všechny další festivalové organizátory: zkuste to sem - někdy a někam - domluvit znovu! [LK]



/// HOP-HOP ZUŠ Ostrov: Běž chlapče, běž
Běž, běž, hop, hop! Nenechte se zmást, nebudete číst o žádném sportovním klání, ačkoliv následující inscenace by se s ním snadno dala zaměnit, nebýt prvorepublikového dress-codu. Mluvíme tu o inscenaci Běž, chlapče, běž od souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov, která minulý rok uchvátila Hronov představením Útěk, a ač se to může zdát jakkoliv pravděpodobné, letošní výtvor není volným pokračováním. Inscenace nese podtitul „Nechci, abyste mě litovali, to je k ničemu“, což je fráze, která se na konci hry zopakuje asi tak milionkrát, aby i tomu nejzadnějšímu diváku došlo, že tohle je možná pointa celého klání. Od začátku představení je naším úkolem sledovat zuškovské děti, jak se naučili běhat po scéně. Ať už v cloně mlhy nebo bez ní. Soubor koketuje s myšlenkou, že když nám naservíruje „příběh podle skutečné události“ o židovském chlapci, který proběhl (doslova) druhou světovou válku (jako kdysi, když běžel Feidippidés po vítězství Řeků od Marathonu, aby ohlásil výsledek), tak nás zaručeně dostanou. Omyl! I maratonský běh měl větší smysl než samotná inscenace. Myšlenka, že chudák dítě si prošlo peklem, aby si zachránilo krk, je sice poutavá a smutná, ale není to nic, co bychom nevěděli, nemýlím-li se. Přežvykovat silné téma útěku (které by se dalo zpracovat tolika způsoby!) zde pohořelo a skončilo na úrovni „povídám, povídám pohádku“. Servíruje nám příběh, který nesděluje nic nového, nerezonuje se současnou problematikou. On prostě jenom je… a to je na divadle trochu málo, ne? [VH]

/// Taneční studio LIGHT: Bylo nás pět
Když se řekne dětské divadlo, spousta lidí se jen s úsměškem odvrátí a možná dodá, že na pohádky už je moc starý. V tom případě ještě neviděl Bylo nás pět od Tanečního studia Light z Prahy, což rozhodně není pohádka, a rozhodně to není „typické“ dětské divadlo, které byste mohli očekávat. Dvaceti minutová směska roztomilosti, talentu a zápalu pro věc, si získá srdce i toho největšího tvrďáka. V tomto případě je třeba naprosto eliminovat věty typu „Na to, že jsou to děti…“ nebo „Hrajou to děti, tak…“ Tihle drobci se svých rolí zhostili se vší ctí a jejich výkony lze s přimhouřeným okem přirovnat k profesionálním. Z představení srší energie, nadšení, a především v divácích vzbuzují pocit, že herci své postavy neztvárňují – oni jimi jsou. Euforických dvacet minut sedíte v Čapkárně a sledujete, jak kreativně soubor využil všeho, co měl, jak Poláčkovi vůbec neuškodila taneční složka, a především, jak se neustále usmíváte a nemůžete přestat. [VH]

/// Divadlo Exil, Pardubice: Kuřačky a spasitelky
Olga, Máša, Irina – ano, jsou to právě ony Tři sestry, které znáte. Ale není to ten Čechov, kterého si myslíte, že znáte, jelikož autorkou je Saavedra. (Ne, není to ten, co napsal Dona Quijota, opravdu je to žena.) Jaké by byly Tři sestry v dnešní době? Na tuto otázku odpovídá inscenace Kuřačky a spasitelky Divadla Exil z Pardubic. A odpověď zní? Byly by úplně stejné. Všechny naděje jsou zmařeny, sny se rozplývají v dáli a Moskva je stále v nedohlednu. Ale! Pořád mají jedna druhou… a Natálii. Manželku Andreje, která jako šílený stroj na bláboly rozvrací celou rodinu. Oproti Antonu Pavloviči jsou pardubické sestry vyhrocenými osobnostmi a charakterně mnohem barevnější než ty původní. Neštěstí z nich samozřejmě vyzařuje každým coulem, ale pocit úmorné čechovovské nudy způsobují akorát prostory Sokolovny, protože Olga, Máša a Irina dvacátého prvního století jsou všechno, jen ne nudné. [VH]



/// Divadlo mladých Šesť Pé: Světlo je jako voda
Od teď je světlo jako voda. Věříte mi? Zkuste to. Pokud nevěříte ani mně, pak zaručeně neuvěříte ani Divadlu mladých Šesť Pé, kteří si dali tu práci, aby vás o tom ve třiceti pěti minutách přesvědčili s inscenací Světlo je jako voda, což je ve své podstatě velice půvabná hra. Na scéně je opravdový bazén s opravdovou vodou, opravdový člun, spousta světla, výborný soundtrack a fantazie bez hranic. Co tomu chybí, ptáte se? Smysl. Inscenace pracuje se snovou, téměř až exupérovsky hravou představivostí diváka a vše okolo je jako loď na vodě – stejně tak vratké, jelikož hra staví na základech neukotvené fantazie. Moc tomu nepřidá ani plytký děj, který ve finále nevede k žádnému závěru. Nedostanete ani vysvětlení, proč je vlastně světlo jako voda – působí to dojmem, jako kdyby vám Petr Pan řekl, že v Zemi Nezemi nevyrostete, protože to tak prostě je. Věřili byste mu? Představení vyniká jako pozlátko třpytící se ve světle (nebo ve vodě, věříte-li…) reflektorů. Ale jen se blyští. A je hezký. Jako každý chytač prachu… [VH]



/// VODVAS: Ať žijou Hoštice
Směju se, směješ se, smějeme se, protože se bavím, bavíš, bavíme. Úkol zní: Najdi komedii takového rázu, aby obě věty v souvětí byly pravdivé… Poměrně badatelský oříšek, že? Rozlousknout tuto úlohu se pokusil soubor VODVAS se svou inscenací Ať žijou Hoštice. Dílo s humorem na první pohled tak banálním a stupidním, až si říkáte, jestli jste opravdu špatně neodbočili... Díváte-li se na inscenaci ještě o chvíli déle, zjišťujete, že za tím „stupidním“ humorem vážně něco je. Triviální humor postupně odhaluje výsměch současné politické půdě. Ve finále se divácký skepticismus sklání k názoru, že jde o velmi chytrou inscenaci, která graduje do groteskně absurdních rozměrů. Když už máte pocit, že to dál zajít nemůže – prásk! Vítejte v Hošticích – prvním „státě“ s děravou vlajkou, kterou nevyžrali moli, a který prohrál válku s Evropskou unií. (Ano, čtete správně.) [VH]



#jedemeHronov #JiráskůvHronov #osmičkováléta
#Divědové_na_Hronově #dodivadlabezsaka

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.