Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
*******
Čtěte celý zpravodaj, který naleznete na tomto odkazovátku.
*******
DIVADELNÍ KRÁSA, KTERÁ NEZAMRZÁ
ANEB HOLD KUMŠTU, JENŽ NEJEN VE SKLENÍKU KVETE
Krásné a střídavě nádherné sedmnácté festivalování zahájily přípitky, jimž s posměchem a nechutí přihlíželi sami bohové a bohyně. Ti pak rozpoutavše vášeň a žárlivost svou ukázali, že není radno zlobiti slovutnou krasavu Venuši. Pomsty a věštby, osud dobrý i zlý rozehrály pak šach, v němž mat dostane i sám Amor, padnuv do úkladů a lásky. Kus Krása střídá nádheru, volně po vzoru Molièrovy Psyché, k chuti všem byl, neb ze zahrad Ludvíkových vkusně vyšlechtili ho v (hof)komediantském skleníku. V témž skleníku, kde již dlouhá léta kvetou skvělostné zpěvy, tance i komoedie…
O Geisslers jsem psal již mnohokrát a jejich současný repertoár znám celý. Vždy, když je vidím, říkám si, že psát o dobrém divadle je mnohem těžší, nežli o tom špatném. (Byť vše zde napsané značně subjektivní jest.) A co dalšího měl bych o nich psáti, když za vše, co umí, jsem je mnohokráte vychválil. Navíc, že Krása bude krásná, o tom sotva pochyb, neb do názvu by si to jinak nedali. Inscenace je krom všechného toho kumštu silná a výrazná po stránce vizuální. Ne, že by jiné nebyly, ale tahle tak nějak cíleně a výrazně nabízí vytříbenou krásu – krásu lidí, krásu divadla i věcí divadelních. Ale to už přece také dávno víme, doba Borůvková i jiná vhodnou připomínkou jsou. Nežli dostanu se oklikou ke skromné pointě...
Viděno na Kuksu bylo podruhé, byl tedy čas na „rozjímání“. Nějaký malý Mefisto ve mně říká, že by inscenace mohla doznat několika škrtů a nějaké té zkratky. Nojo, jenže co vyhodit. Celé dílo jakoby se houpalo na pomyslné spletité síti. Odstraníte-li jedno vlákno, ztratíte jiné, které tam ale chcete mít. Nebo se o leccos ošidíte. A najednou se nechcete vzdávat jediné minuty. Jak se to může začínat zdát dlouhé, oni vás hnedle překvapí nebo pobaví či zahrají a zazpívají. Obešli byste se bez toho, ale přesto to chcete mít. Ta jejich šikovnost vymlátit z obyčejného vtipu skvělý gag nebo poutavě utáhnout již dávno čitelnou a přesto nastavovanou situaci; to může být až iritující. Ale iritují sakramentsky dobře a to je ještě více iritující. Je to k (bláznivému a radostnému) posrání! Člověk by jim sic vnutil zkratku, ale zase by přišel o pohnutí obočím či našpulení rtů či mrknutí – které, koneckonců, stávají se detaily nepostradatelnými.
Co je ale (nebo by mohlo být) v těchto řádcích důležité, je něco, co se mi zdá u Geisslers opomíjené i přes všechny ódy, jež tu i jinde sbírají. Don Juan, Krabat, Láska ke třem pomerančům, Valdštejn, Ambrosia a především pak LoutnaCZ a celý Opus Andreini – a nyní poslední moliérovka – všude umí hrát, zpívat, tančit. Všude jim to (tu a tam s drobným kulháním i pokulháváním, zase jim nenalhávejme) šlape a maká. A když si můj téměř nechronologický výčet her vyladíte, možná na to přijdete. Geisslers mají jasný a výrazný rukopis, kterého se nezbaví a neměli by.
Co je ale tedy důležité (nojo, až tady se to dozvíte), jest, že jsou stále progresivní a současní. Dokážou překvapit sebe i nás. Dokážou se od poslední úspěšné inscenace posunout dál a přinést zase něco svěžího, nového. A ten všeho-um jim v tom pomáhá. Ovládají divadelní jazyk natolik, že si s ním mohou hrát, mohou jej zneužívat, mohou objevovat jeho zákoutí a tím nás pak s lehkostí v jakkoli dlouhých scénách šálit...Pokaždé trochu jiní, ale pokaždé Geisslers.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.