Soubor Sektor pro hosty obnovil svou činnost a ve Strašnickém divadle uvedl dramatizaci románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi. Pár věcných údajů na začátek: nejedná se o dramatizaci Evalda Schorma, ale o vlastní dramatizaci režiséra Martina Faláře. Děj se odvíjí chronologicky, k vraždě dojde o přestávce mezi první a druhou částí, kdežto Schormova úprava postupuje retrospektivně.
Jak uvádějí webové stránky Sektoru pro hosty:
„taková normální rodinka
starý Karamazov měl tři (čtyři) syny
neměl je rád a oni neměli rádi jeho
pak ho jeden z nich zabil, ale pykali za to všichni
a do toho se pořád vrací ta dotěrná otázka,
jestli je Bůh a zda všem bude odpuštěno“
starý Karamazov měl tři (čtyři) syny
neměl je rád a oni neměli rádi jeho
pak ho jeden z nich zabil, ale pykali za to všichni
a do toho se pořád vrací ta dotěrná otázka,
jestli je Bůh a zda všem bude odpuštěno“
Toliko příběh v kostce. Sektor hraje Karamazovi už přes tři roky, avšak sporadicky. Díky tomu je každá repríza tak trochu premiérou. Dostojevskij je díky svým tématům nadčasovým autorem a Falářova velmi zdařilá adaptace tento fakt akcentuje. Rozpad společnosti na jednotlivce, neustálé pochyby o tom, jestli Bůh je anebo není, co bude po smrti, co je morální, co nemorální a jestli bude vše dovoleno (nebo už je vše dovoleno?!). Falář pouze nepřepisuje román do dialogů, do textu si vkládá své pasáže, takové „vtipy“, které bychom v původním díle těžko hledali. Nicméně nejsou jako pěst na oko, naopak, inspirují se tím, co v Dostojevského textu je, odpovídají atmosféře, jen jsou posunuty do současnosti. Monology postav se prolínají, střídají, přechází v dialogy a zase zpět v monology. V druhé půlce vstupuje do hry mrtvý Karamazov a komentuje řeči svých synů, rekonstruuje vraždu. Jde o jakousi vědomou hru, takové „scénické čtení“. Postavy uvádějí diváky do jednotlivých obrazů, přičemž scénicky je inscenace pojata minimalisticky – pár židlí, nádobí, alkohol a kufry. Celé to táhne text, herci a samotný prostor.
Bohužel vskutku „bytový“ prostor Strašnického divadla celé představení zabíjí. Diváci jsou velmi blízko hercům, ale celé jeviště i hlediště je tak strašně mrňavé, neosobní, umělé a nepříjemné, že to není nic platné. Přitom stejná inscenace v tanečním sále Baráčnické Rychty byla úplně o něčem jiném. Hospodské prostředí s parketami, stoly, židlemi a vysokým stropem vytvořilo výjimečnou atmosféru syrovosti a surovosti, dávalo hercům mnohem více možností. Klaustrofobní prostředí černého bytu, navíc s nešikovně situovaným hledištěm a jevištěm (v obdélníkovém pokoji se hrálo a sedělo po delších stěnách), svázalo a udusilo skoro všechny herecké projevy.
Pěkného starý Karamazov byl spíše filosofujícím, senilním, otráveným dědkem, než extemporujícím šaškem, šílencem a úchylem, u nějž nikdy nevíme, co čekat. Dmíťovi (Jiří N. Jelínek) prostor nedovoloval vášnivé výbuchy emocí, velká gesta, intenzivní návaly vzteku a nenávisti k otci, ani fanatickou lásku ke Grušeňce. Na druhou stranu ale malé jeviště nevadilo minimalistickému herectví Pavla Neškudly a jeho Aljošovi. Věty o významu víry pronáší stroze, jako by ho otravovalo, že na něco takového musí odpovídat. Je v něm od začátku vidět, že o své víře pochybuje. Žádná velká gesta, klouzavě vzestupná intonace, lehce pohrdavý výraz. Přesto byl Neškudlův Aljoša sympatický, svou naivní, avšak citlivou a „správnou“ představou o světě apeloval na diváky: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ Jestli má na něco Lukáš Venclík (Ivan) čich, pak je to ironie a sarkasmus. Kdykoli odpálkoval Dmíťu nebo kohokoli jiného, srdéčko milovníků ironie zaplesalo. To je ale možná to jediné, co se dá pochválit. Postavě chyběla životnost a Venclík měl takový mrtvý výraz. Konečně až v posledních scénách, kdy Ivana posedne čert, přestalo být Venclíkovo herectví přeschlé a ve výsledku byl jeho Čert lepší než jeho Ivan. Narcistní sluha/čtvrtý syn Smerďakov v podání Pavla Rychty byl shrbený, ustrašený panchart, v jehož výrazu ale bylo vidět, jak nesmírně ho těší předvádět svou vzdělanost a schopnost teologicko-filosofického uvažování před Ivanem, Aljošou i před diváky.
Samozřejmě nemohu vše házet na prostor. Z herců (vyjma Smerďakova) bylo cítit, že je to snad nebaví, snad jim také vadil prostor, snad se špatně vyspali, snad to bylo tím špatným počasím… Celkově bylo představení spíše rozpačité, první polovina zdlouhavá, druhá už byla živější (jak po dějové stránce, tak i herecká akce). I když tato inscenace, stejně jako všechny inscenace Sektoru pro hosty, pracuje intenzivně s fatickou funkcí, spoustu monologů je adresováno přímo do publika. Smerďakov dokonce divákům nalévá vodku. Prostor byl tak „spláclý“ a zúžený, že myšlenky vyzněly nějak do prázdna, smrštily se. Myslím, že problém inscenace je „přetextovanost“. Běžný český divák zkrátka a dobře není zvyklý na představení, které staví na textu a herci.
Obecně si ale myslím, že sektorovští Karamazovi mají rozhodně co říci, nejsou přepjatí, romantizující, jsou civilní a volají po tom, co je skutečně potřeba – po lásce: „… zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska“. A kdyby přece nic, tak: „Bůh není, nesmrtelnost není, tak aspoň, že je koňak.“
Bohužel vskutku „bytový“ prostor Strašnického divadla celé představení zabíjí. Diváci jsou velmi blízko hercům, ale celé jeviště i hlediště je tak strašně mrňavé, neosobní, umělé a nepříjemné, že to není nic platné. Přitom stejná inscenace v tanečním sále Baráčnické Rychty byla úplně o něčem jiném. Hospodské prostředí s parketami, stoly, židlemi a vysokým stropem vytvořilo výjimečnou atmosféru syrovosti a surovosti, dávalo hercům mnohem více možností. Klaustrofobní prostředí černého bytu, navíc s nešikovně situovaným hledištěm a jevištěm (v obdélníkovém pokoji se hrálo a sedělo po delších stěnách), svázalo a udusilo skoro všechny herecké projevy.
Pěkného starý Karamazov byl spíše filosofujícím, senilním, otráveným dědkem, než extemporujícím šaškem, šílencem a úchylem, u nějž nikdy nevíme, co čekat. Dmíťovi (Jiří N. Jelínek) prostor nedovoloval vášnivé výbuchy emocí, velká gesta, intenzivní návaly vzteku a nenávisti k otci, ani fanatickou lásku ke Grušeňce. Na druhou stranu ale malé jeviště nevadilo minimalistickému herectví Pavla Neškudly a jeho Aljošovi. Věty o významu víry pronáší stroze, jako by ho otravovalo, že na něco takového musí odpovídat. Je v něm od začátku vidět, že o své víře pochybuje. Žádná velká gesta, klouzavě vzestupná intonace, lehce pohrdavý výraz. Přesto byl Neškudlův Aljoša sympatický, svou naivní, avšak citlivou a „správnou“ představou o světě apeloval na diváky: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ Jestli má na něco Lukáš Venclík (Ivan) čich, pak je to ironie a sarkasmus. Kdykoli odpálkoval Dmíťu nebo kohokoli jiného, srdéčko milovníků ironie zaplesalo. To je ale možná to jediné, co se dá pochválit. Postavě chyběla životnost a Venclík měl takový mrtvý výraz. Konečně až v posledních scénách, kdy Ivana posedne čert, přestalo být Venclíkovo herectví přeschlé a ve výsledku byl jeho Čert lepší než jeho Ivan. Narcistní sluha/čtvrtý syn Smerďakov v podání Pavla Rychty byl shrbený, ustrašený panchart, v jehož výrazu ale bylo vidět, jak nesmírně ho těší předvádět svou vzdělanost a schopnost teologicko-filosofického uvažování před Ivanem, Aljošou i před diváky.
Samozřejmě nemohu vše házet na prostor. Z herců (vyjma Smerďakova) bylo cítit, že je to snad nebaví, snad jim také vadil prostor, snad se špatně vyspali, snad to bylo tím špatným počasím… Celkově bylo představení spíše rozpačité, první polovina zdlouhavá, druhá už byla živější (jak po dějové stránce, tak i herecká akce). I když tato inscenace, stejně jako všechny inscenace Sektoru pro hosty, pracuje intenzivně s fatickou funkcí, spoustu monologů je adresováno přímo do publika. Smerďakov dokonce divákům nalévá vodku. Prostor byl tak „spláclý“ a zúžený, že myšlenky vyzněly nějak do prázdna, smrštily se. Myslím, že problém inscenace je „přetextovanost“. Běžný český divák zkrátka a dobře není zvyklý na představení, které staví na textu a herci.
Obecně si ale myslím, že sektorovští Karamazovi mají rozhodně co říci, nejsou přepjatí, romantizující, jsou civilní a volají po tom, co je skutečně potřeba – po lásce: „… zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska“. A kdyby přece nic, tak: „Bůh není, nesmrtelnost není, tak aspoň, že je koňak.“
SEKTOR PRO HOSTY – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. (dramatizace a režie: Martin Falář, premiéra 4. 12. 2012 v Baráčnické Rychtě v Praze)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.