Dneska můžou za všechno děti

V režii Jana Mikuláška byla nejen poslední premiéra sezóny Divadla Na zábradlí (mnou recenzovaný Doktor Živago), ale také Divadla v Dlouhé – Viktor aneb Dítka u moci. Mikulášek už potřetí, po inscenacích Macbeth a Láska a peníze, vstupuje do vod, které jsou jeho inscenačnímu způsobu velmi vzdálené.

Spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem zvolil Mikulášek divadelní hru Viktor aneb Dítka u moci, kterou roku 1928 napsal francouzský surrealista Roger Vitrac. Žánr surrealismu dovoluje režisérovi rozjet sérii obrazů, filmových střihů, křiklavě stylizovaných kostýmů, nesmyslných dialogů, křečovitě přeháněného herectví i nekauzálně se rozvíjejících situací, aniž by to bylo vytýkáno jako nesmysl.

Na kritiku střední vrstvy se Mikulášek zaměřil už v inscenaci Buržoazie v Divadle Na zábradlí (premiéra 2013, původně jako Nenápadný půvab Buržoazie v Divadle Reduta, premiéra 2012), v Divadle v Dlouhé je však společenská kritika mnohem koncentrovanější. Viktor aneb Dítka u moci se roztříštěnými náznaky vysmívá měšťáckému pokrytectví. Vše má vypadat tak, jako by se devítiletý Viktor, nadprůměrně inteligentní a fyzicky vyspělý po zjištění, nevěry svého otce rozhodl rozložit obě rodiny - Paumellovi a Magneauovi. Jan Meduna hraje Viktora s potutelným úsměvem na hranici roztomilosti a děsivosti. Jeho postava je přes vlastní nevýraznou linii hlavním katalyzátorem děje. Je to Viktor, který prozradí nevěru, který všechny popichuje a konfrontuje s realitou typicky dětskými nepříjemnými otázkami. Při své inteligenci obratně zneužívá své roztomilosti k vlastním cílům a užívá si rodinný rozvrat.

Divadlo v Dlouhé - Viktor  // zdroj: facebook divadla // foto: M. Špelda

Mikulášek vtipně paroduje melodramatické měšťanské truchlohry, v nichž se shlédl divák 18. a 19. století, které jsou v určitých variacích v podobě různých seriálů a rodinných či romantických filmů mnohdy denním chlebem současné společnosti. Stavění do velkých póz, lomení pažemi, dojemné výpovědi, patetický dopis na rozloučenou po sebevraždě Gastona (Tomáš Turek), horlivé modlení se a vzývání Pána. To vše je zde hyperbolizováno. Skrze rozpad dvou rodin, na první pohled harmonicky a moderně fungujících, Mikulášek naráží na mnoho nešvarů současné společnosti, která spěje k zániku, ale i na problémy závažné (například na týrání dětí). V závalu hlídání si vlastní nevěry, udržování amerického úsměvu či šílenství zapomínají na vlastní děti.

Pokud by se inscenace hrála na Mikuláškově domovské scéně Divadla Na zábradlí, byla by jednou z mnoha. Z hlediska repertoáru Divadla v Dlouhé (jen namátkou: Naši furianti, Polední úděl, Vlčí jáma, Mnoho povyku pro nic), se však jedná o inscenaci zcela neobvyklou. Nejen Mikuláškovou poetikou, scénou Marka Cpina (méně okázalá, než bývá u Cpina zvykem), ale především v hereckém ztvárnění. Herci Dlouhé jsou zvyklí na psychologické herectví vžívání a prožívání, což je zcela odlišné od způsobu práce, který po hercích vyžaduje Mikulášek - technicky dokonalé herectví, nadmíru ironie, nepřirozené stylizace, přehrávání, ale zároveň vše musí působit zcela samozřejmě a uvěřitelně. Proto lze také velmi ocenit všechny výkony herců v Dlouhé, kteří se dokázali z realistického herectví vymanit, přehánět a přitom působit opravdově. Tereza (Klára Sedláčková-Oltová) v jedné scéně hystericky řve, odchází, ale náhle se v klidu vrací s tím, že tam někde zapomněla kabelku a hledá jí. To vše zcela přirozeně, jako by se nic nestalo. Jedině postavě Idy Mortemari (Marie Turková) se výrazná stylizace vyhnula, je aristokratkou, nepitvoří se a hluboce prožívá svou nemoc. Postava se dá vyložit jako symbol Smrti. Viktor je jí fascinován, jakoby on jediný pochopil, že jde o Smrt a chce se od ní vše dozvědět. Tento motiv se ale propojí až v závěru inscenace.

Zatímco první část má přes svou délku spád, přehršel výborných nápadů a vtipů, ve druhé části se tempo ztrácí a celá inscenace je zbytečně dlouhá: vtipy a pózy z první části se opakují a závažný, děsivý tón vybroušený čtyřmi úmrtími se zdá být poněkud násilným. Ovšem díky značné míře improvizace, kterou Mikulášek hercům umožňuje je možné, že inscenace bude za půl roku vypadat zcela odlišně. Kdo přistoupí na absurditu a dadaismus inscenace, může se velmi dobře bavit.

DIVADLO V DLOUHÉ – Roger Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci. (režie Jan Mikulášek, dramaturgie Štěpán Otčenášek, premiéra 11. 6. 2015)