Oči tmavohnědé

Další z portrétů, který Vám po Viktoru Konvalinkovi Báry Truksové přinášíme, není portrét tanečníka, ale herce. Troufám si tvrdit, že v Čechách snad není člověka, který by toto jméno neznal. Mimo divadlo je často obsazován do filmů, najde se i několik seriálů, reklam, dabing. Díky tomu je u nás zafixován spíše jako filmový herec. Starý Karamazov, Václav, Trigorin, Béďa Jarý, Teremin, Oblomov… zkrátka Ivan Trojan.

Po studiu na DAMU nastoupil do Realistického divadla, z kterého přešel do Divadla na Vinohradech, kde strávil sedm let. V roce 1997, tehdy ještě ne úplně známý Trojan, odchází z jistého do nejistého. Kvůli touze dělat divadlo jinak přechází za Miroslavem Krobotem do Dejvického divadla, který sem nastoupil jako umělecký šéf roku 1996. Původně přivedl Krobot celý ročník z KALD DAMU, ale soubor sebrzy začal měnit a v druhé polovině 90. let sem přichází skupina „silných třicátníků“ (David Novotný, Lukáš Hlavica, Martin Myšička, a právě Ivan Trojan). Dnes už je Trojan něco jako doyen Dejvického divadla a jeho jméno je s ním neodmyslitelně spjato. Do Dejvic se zkrátka chodí (často) „na Trojana“. Na Vinohradech hraje v současné době jen v jedné inscenaci – v Broukovi v hlavě (Kamil Champsboisy, režie Jiří Menzel, 1996). Za roli Boha ve hře Ucpanej systém (režie Michal Vajdička, Dejvické divadlo, 2012) získal Cenu Alfréda Radoka a za Oblomova (Oblomov, režie Miroslav Krobot, Dejvické divadlo, 2000) získal Cenu Thálie.

Jako Trigorin s Arkadinovou (K. Melíšková) v inscenaci Racek v Dejvickém divadle
zdroj: webové stránky Dejvického divadla

Jaké je tedy herectví Ivana Trojana? 

Proč se o něm říká, že je nejlepší? 

A je skutečně nejlepší? 

Podívejme se blíže nejprve na některé jeho divadelní role v Dejvickém divadle. Trigorin v Rackovi, Ash v Dealer’s choice, Lev Sergejevič Teremin v Tereminovi, krátce o Petrovi v Příbězích obyčejného šílenství a Kamil Champsboisy v Broukovi v hlavě.

Prachařův Trigorin v inscenaci Racek ve Stavovském divadle je do sebe uzavřený, je spíše „romantickým rozervancem“, který je zcela ovládán hysterickou Arkadinovou, a proto když potká Ninu, zamiluje se do ní. Ne tak Trojanův Trigorin v Dejvicích. Jeho Trigorin je skeptický elegán, tichý pozorovatel, který naslouchá, ale nemluví. Vztah s Ninou je v Trojanově podání sice velmi intenzivní, ale zato jen milostným vzplanutím, vášní, kterou Trigorin nedokázal překonat. Ale která nepřerostla ve skutečnou lásku. Dalo by se říci, že tu Trojan hraje tak trochu sám sebe. On je, stejně jako Trigorin, uznávaným, obdivovaným a obletovaným mužem ve středních letech, po němž nejedna fanynka touží. Každý se ho ptá na divadlo, film, role, slávu, každý mu závidí. Což je ale hrozně otravné, všichni přehlížejí, že je také jenom obyčejný člověk, který by si rád někdy normálně popovídal (jako například v dialogu s Mášou, kterou v Dejvicích hraje Lenka Krobotová). Člověk, který je svým talentem vláčen, tažen, sžírán a omezován…

Ve hře Dealer’s Choice (režie Jiří Pokorný, 2010) z prostředí hráčů pokeru hraje Trojan záhadného Ashe. Role malá, vedlejší, nikterak nedosahující na dvojici Stephen (David Novotný) a jeho syn Carl (Jaroslav Plesl). Ale! Ač se Trojan nijak neprojevuje a téměř nemluví, je opět tím „tichým pozorovatelem děje“, přesto dokázal této malé, ale velmi významné roli dát něco, co jiní neměli. Kouzlo celé postavy je v tom, že mlčí, sedí, hraje poker (až podezřele dobře na údajného začátečníka) a nad všemi vyhraje. Celou tuto postavu, celou její psychologii Trojan vystihl pohledem. Lehký úsměv nezainteresovaného spoluhráče, kterému jde jen o to, aby vyhrál svoje peníze, které mu Carl dluží. Pohybuje se laxně, pomalu, uvolněně, ale vzápětí se prudce zvedne ze židle. Tento jeden pohyb a jeden pohled mu stačil k tomu, aby vyjádřil výbuch emocí, odehrávající se uvnitř jinak odměřené postavy.

Jako Ash v inscenaci Dealer’s Choice v Dejvickém divadle
zdroj: webové stránky Dejvického divadla

Jestli mě v něčem Ivan Trojan skutečně ohromil, pak je to postava ruského vynálezce Lva Sergejeviče Teremina v Zelenkově hře Teremin (režie Petr Zelenka, 2005). Tereminův osud je dost neuvěřitelný. Skutečnost, že to vše Teremin dělal proto, aby zachránil svého otce, a proto, že ho zkrátka baví si s těmi součástkami hrát, že neměl žádný „vyšší cíl“, je velmi těžko představitelná a na herce klade nesmírně vysoký nárok. Trojanův Teremin není nijak stydlivý, zakřiknutý, geniální, trochu zvláštní vynálezce, naopak, působí sebevědomě. Což je – zcela typicky pro Trojana – podporováno neustálou přítomností ironie v jeho pohledu i v intonaci hlasu. Ze začátku je tím tichým pozorovatelem a posluchačem, který si myslí své. To, co si Teremin myslí, Trojan divákům prozrazuje pohledem. Stačí mu jeden pohled a divák chápe, rozumí. Možná je to občas až na škodu, že až příliš rychle motivy postavy prozrazuje, až příliš je dává najevo… Více než v jiných rolích je zde patrné, jak si Trojan dává velice pečlivě záležet na drobných úkonech, na nedůležitých detailech. Když si olizoval a utíral ústa od rtěnky, když pil vodku, když si prohlíží součástky, je jeho akce zcela precizní a zcela fascinující.Pohyby jsou pomalé a užívá si je. V této roli jsem objevila i další nenápadný aspekt Trojanova herectví. Je výborný vypravěč. Teremin má ve hře několik monologů, nejpůsobivější jsou dva. První, když Teremin popisuje jeho koncert v Rusku, na nějž přišli dva manželé, kteří byli druhý den popraveni, protože snědli své děti. A druhý je v závěru, kdy Teremin odhaluje skutečný příběh vynálezu tereminvoxu, a že tím vším zachraňoval svého otce, aby mohl déle žít. V prvním případě Trojan hledí zasněně, „romanticky“ kamsi do prázdna se skelným pohledem.

Petr v Příbězích obyčejného šílenství je jednou ze série podivných, více či méně fanatických, ne tak úplně normálních postav, které jsou Trojanovou specialitkou. V dialozích s Mouchou (Martin Myšička) nasadí Trojan nedůvěřivý, lehce nervózní tón. Stejně tak v rozhovorech s matkou (Nina Divíšková). Odpovídá s dávkou ironie a podrážděně. Až v hádce s matkou se jeho vyprovokovanost postupně zvyšuje a pohotově a aktivně reaguje na odměřený a chladný postoj Divíškové. Byl-li do té doby Trojan jen poměrně neakčním tichým pozorovatelem děje a cizích neštěstí, nijak výrazně se neexponoval, tak v hádce s matkou odhaluje nitro Petrovy postavy. Psala jsem o tom, že Trojanův Petr je tichým pozorovatelem děje. Ano, on se skutečně nijak zvlášť neprojevuje, tón jeho řeči je tu ironický, tu výsměšný, bez zájmu, fanaticky vášnivý, ale tak nějak civilně. Fatální lásku k Janě vyjadřuje hltavým pohledem a určitou úpěnlivostí a definitivností v hlase. Nejvíce ovšem sám Trojan (nikoli postava) evidentně ožívá v dialozích se svým otcem, tedy s Miroslavem Krobotem. Krobot je bytostný minimalista, což je Trojan (svým způsobem) také. V přesném rytmu na sebe reagují, na jednu větu Krobotovu okamžitě následuje Trojanova odpověď. Spolu vytvářejí dokonale absurdní dialogy. Je v tom téměř dokonalá symbióza, kterou dokáže Trojan navázat ještě s Davidem Novotným.

Ivan Trojan v bulvární komedii, to mi přišlo jako bomba. Role Kamila s prapodivnou vadou řeči ve Vinohradském divadle je totálním protipólem ke všemu, co Trojan v Dejvicích hraje. Na „Brouka“ jsem šla s velkými rozpaky a pochybnostmi – už jenom vzhledem k žánru a k „pitomosti“ textu. Myslela jsem si, že postava Kamila má nejmenší komický potenciál (ač byla zjevně Feydeauem zamýšlena jako nejvtipnější), neboť jeho řečová vada (neschopnost vyslovovat souhlásky) mi v češtině přišla velice umělá. O to více jsem byla překvapená, když jsem slyšela sama sebe se smát nad výstupy Kamila. Trojan dokázal dát této postavě vtip! Měla jsem pocit, že Ivan Trojan ví, jak je jeho postava trapná a nepřirozená. Zde více než jinde využilsvou schopnost velké nadsázky a nadhledu nad rolí. Kamila hrál (jak jinak) s ironií, jako by se mu sám vysmíval. Jeho Kamil byl skutečně vtipný, publikum mu dokonce devětkrát tleskalo na otevřené scéně, Viktoru Preissovi jen dvakrát. Přisuzuji to především tomu, že Trojan měl od postavy odstup a hrál jí s velkou mírou stylizace, což považuji u tohoto typu komedií za zcela zásadní. Bez ní působí taková hra křečovitě, násilně a hloupě. Bohužel pro vinohradského Brouka této tolik potřebné stylizace byli schopní jen Ivan Trojan a Simona Postlerová (Marcela Chamspboisy). Ostatní brali svoje role až příliš vážně a celé inscenaci značně uškodili.

Ve filmu Jedna ruka netleská (r. D. Ondříček, 2003)
zdroj: webové stránky České televize

Film a seriál. Ivan Trojan hrál již od 80. let drobné role v pohádkách a studentských filmech, ale jeho debutem byl seriál Četnické humoresky (režie Antonín Moskalyk, Pavlína Moskalyková, 1997), kde hrál mladého štábního strážmistra Bedřicha Jarého. Za filmové role získal Ivan Trojan šest Českých lvů (za filmy Musím tě svést - 2002, Smradi - 2002, Jedna ruka netleská - 2003, Václav - 2007, Ve stínu - 2012, Díra u Hanušovic - 2014) a za roli majora Jireše v třídílném filmu Agnieszky Holland Hořící keř získal roku 2013 Zlatou nymfu pro herce ve vedlejší roli na 53. ročníku Mezinárodního televizního festivalu v Monte Carlu. Rozsah hereckého rejstříku Ivana Trojana je skutečně široký. Od extemporujícího, cynického a lascivního starého Karamazova, přes notorického lháře Kdokoliv (Šťastný smolař, režie Jiří Strach, 2012) až po mentálně postiženého Václava.

I přes tento objem schopností Ivana Trojana lze jeho role rozřadit do dvou „typů“ postav. Prvním takovým typem jsou „normální“, obyčejní lidé, postavy policistů, vědců či starostlivých otců. V některých rolích vyniká, v některých nikoli. Za ne-vynikající postavu bych označila majora Holinu v seriálu Vraždy v kruhu (režie Ivan Pokorný, Jiří Severa, 2015). Trojanovo herectví je zde popisné, patetické, romantické, kýčovité, s častými zasněnými pohledy do dálky, když probíhá vyšetřovatelova imaginace… Celý seriál má ale špatný scénář a řadí se do série pokleslých kriminálek. Podobně hraje i religionistu Michala Runu v trilogiích Ďáblova lest a Ztracená brána (režie Jiří Strach, 2009 a 2012), ovšem výhodou těchto trilogií je výborný scénář, zajímavé téma a skvělá režie, takže s Vraždami v kruhu to nelze porovnávat. Dalšími takovými „normálními“ rolemi je například František Hladík (Operace Silver A, režie Jiří Strach, 2007), kapitán Hakl (Ve stínu, režie David Ondříček, 2012), Richard (Osmy, režie Jiří Strach, 2014), či Richard ve filmu Želary (režie Ondřej Trojan, 2003). Zastavovat se u těchto rolí nechci. Netvrdím, že jsou špatné, to rozhodně ne, Ivan Trojan v nich ztvárňuje své postavy se zcela evidentním stoprocentním nasazením, naplňuje je bezezbytku a tyto postavy jsou (často) velice sugestivní, „realistické“. Ale nejsou ničím výrazné.

Raději bych se zastavila u druhého typu rolí, do nichž je Trojan obsazován. Je to typ podivínů, bláznů, zkrátka typ „nenormální“. První takovou roli dostal Trojan ve filmu Samotáři (režie David Ondříček, 2000). Doktor Ondřej je fanaticky zamilovaný do jeho bývalé přítelkyně Hany (Jitka Schneiderová), čímž je dohnán až ke stalkingu. Zcela nedostižitelný je Trojan jako Zdeněk ve filmu Jedna ruka netleská (režie David Ondříček, 2003). Další z fanatických postav – člověk, který se považuje za reinkarnaci Hitlera. Trojanova kamenná tvář mafiánského týpka se mění v okamžiku, kdy se definitivně utvrdí v tom, že Hitlerem je. Na jakési efektní nacistické session má Zdeněk proslov á la Hitler. Trojanovy démonicky planoucí (tmavohnědé!) oči, mrtvolný výraz šílence, který postupně křehne intenzivní mimikou v oblasti rtů, třes v ruce, kterou v zápalu zvedá do výše s typicky nacistickými gesty. Je to Hitler v kostce se vším, co k němu patří, a navíc Trojan vystihuje zrůdnost Hitlerovy osobnosti (a to během nějakých tří minut). Český lev za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli je zde na místě. U filmu Díra u Hanušovic (režie Miroslav Krobot, 2014) udělení Českého lva za nejlepší mužský výkon v hlavní roli moc nerozumím. Trojan v roli starosty Jury se ve filmu dohromady objeví asi půl hodiny a nijak výrazně se herecky neexponuje (bez ohledu na to, že bych Juru za hlavní roli rozhodně nepovažovala).

Béďa Jarý (Ivan Trojan) a Karel Arazím (Tomáš Töpfer) v seriálu Četnické humoresky
zdroj: webové stránky České televize

Jsou ještě dvě role, o kterých je bezpodmínečně nutné se zmínit. Václav ve filmu Václav (režie Jiří Vejdělek, 2007) a starý Karamazov ve filmu Karamazovi (režie Petr Zelenka, 2008). Tyto dvě role považuji doposud za Trojanovi životní a nejlepší filmové role. Podle slov Trojana byla role Václava pro něj nejtěžším hereckým úkolem. Zahrát Václava tak, aby to nebyla karikatura. Vzhledem k nedostatku času nemohl podrobněji studovat mentalitu retardovaných lidí, svou roli konzultoval se svou přítelkyní psycholožkou a sám se sebou. Do postavy Václava se prý dostával i tak, že chodil na své chalupě po lese ve starém oblečení, říkal si text a zkoušel si vnějškovéfyzické projevy i mluvu. Mentalita, chování i výraz desetiletého dítěte, impulzivní jednání, silná citová vázanost na zesnulého otce, popichující revolta vůči nepřátelské vesnici. Trojanův připitomělý výraz a plačtivá intonace, trhané a neomalené pohyby, vytrvalá naivita a touha žít si podle svého zvýrazňují tragikomičnost postavy, kterou člověk zkrátka musí mít rád, soucítit s ní.

Absolutním opakem k Václavovi je starý Karamazov. Karamazovi jsou filmovým přepisem inscenace Dejvického divadla Bratři Karamazovi (režie Lukáš Hlavica, premiéra 10. 3. 2000), kterou jsem bohužel nestihla, proto budu psát o filmu. Trojan zde střídá neskutečné množství poloh, které prošpikoval šíleným pištivým smíchem. Trojanův Karamazov je skutečně nechutný, oplzlý, chlípný, cynický, ďábelský. Dalo by se vymyslet spousta dalších přívlastků. Všechny tyto vlastnosti Trojan rozprostřel do výrazné mimické a hlasové práce. Jedno oko má více otevřené, druhé přivřené, trochu šišlá, hlas mírně stylizuje do hysterie, jeho výraz a oblast okolo úst se neustále mění. Jeho dikce je rychlá, jako by potřeboval říci všechno ještě předtím, než zemře. Gesta a pohyby jsou výrazné, rychlé, velké. Je to Karamazov nízký, podlý a ustrašený. Po Karamazovi přichází Čert. Čert elegán, Čert chladně a racionálně uvažující, s posměšným a drzým výrazem. Při monologu „vše bude dovoleno“, který říká Čert spolu s Ivanem, se v Trojanově entuziasmu zračí něco z jeho Hitlera. Trojan svým Karamazovem zcela ovládá a naplňuje hrací prostor.

Myslela jsem si, že portrétovat herectví Ivana Trojana bude jednodušší na konkrétních případech. Nicméně když jsem nahlédla na jeho role v globálu, našla jsem v nich mnoho společných a pro Trojana zcela typických rysů, které se pokusím generalizovat. Ivan Trojan je vlastně minimalista. Samozřejmě, že má role excentrické, jako je starý Karamazov. Jeho minimalismus tkví v jeho pohledu. Jedním pohledem vystihne zcela přesně pocity, nálady či názory postavy a mnohdy i atmosféru celé situace. Jeho pohyby jsou vláčné, laxní, pomalé, klidné a vzápětí dokáže – zcela nečekaně a překvapivě - vybuchnout v návalu emoce. A naopak - pološílený, krátký, sarkastický smích náhle změní ve vážný výraz, skoro až poker face. Zajímavé je, že Trojan přes všechnu svou výjimečnost nijak zvlášť z inscenací či filmů, potažmo seriálů, nevyčnívá (samozřejmě až na pár výjimek). Nestrhuje na sebe ZÁMĚRNĚ (slovo záměrně je zde velice důležité) pozornost. Nehraje jen svou postavu bez ohledu na ostatní, ale splývá s celkem, přizpůsobuje se konceptu inscenace a souboru.

V tmavohnědých očích má zdánlivě tupý, prázdný výraz s ironickou jiskrou v oku. Jeho postava je hubená, vysoká, skoro „kostlivcovitá“, s kamennými rysy ve tváři. Jsou herci, jejichž hlas známe, ale slyšíme-li jej v dabingu, nedokážeme si ho přiřadit k obličeji. Trojanův hlas je velmi specifický a nezapomenutelný. Je šumivý, zastřený, trochu chraplavý baryton. Je impresionistický. Střídá se hloubka s výstřelky vysokých falzetových tónů. Mluví klidně, pomalu, docela potichu. Naopak ale v hádkách mluví rychle, nicméně s precizní výslovností v přesném rytmu, v tempu řekněme allegra.

Jak už jsem psala, Trojan je herec s maximálně širokým záběrem typu rolí.Jeho „hereckým oborem“ jsou ale bezesporu postavy „divných týpků“, postavy bláznů, úchylů, podivínů, fanatiků. Naopak si jej nedovedu představit v roli milovníka.Není typ na „obyčejné“ lidi, ač je hraje. V jeho hraní je energie, ironie, fanatičnost, šílenost, kterou „obyčejné“ postavy zakrývají.

Jako starý Karamazov v inscenaci Dejvického divadla - Bratři Karamazovi
zdroj: webové stránky Dejvického divadla

Když se řekne Ivan Trojan, všem naskočí řada rolí, které ztvárnil. Když se objeví film nebo seriál, v němž Trojan hraje, většina lidí si řekne, že to nemůže být špatné, že Trojan by v ničem hloupém nehrál. To je pro něj hodně svazující. Nicméně myslím, že to Trojanovi vyhovuje. Trojan o své roli přemýšlí, pátrá po jejím smyslu a úloze. Podle jeho slov z rozhovoru s Markem Ebenem debatuje s režisérem, vyžaduje si velkou účast na tvorbě postavy, dopisuje si scény, role často konzultuje s psycholožkou. Je to možná trochu extrémní, ale na kvalitě jeho herectví se to rozhodně projevuje. Nejednou jsem měla pocit, že je Trojanovo herectví tak trochu jednostranné, stejné, stále se opakující. Možná, že i trochu je, v každé z jeho rolí najdeme něco společného pro všechny. Má něco jako „herecký koncept, záměr“, vytvořil si svůj styl, ale každé postavě dokáže dodat něco specifického. Postavě dokáže dodat to, co jí někdy (neříkám, že vždy) chybí, něco navíc. Hraje tak, že vlastně není poznat, že hraje.