Láska nebeská

Vítězslav Nezval napsal v roce 1940 básnické drama Manon Lescaut podle stejnojmenného románu abbé Prévosta (1731) pro Divadlo D40 E. F. Buriana. Čistota milostného citu, touha po svobodě a míru, krása a citlivost verše v konfrontaci s neprostupnou veřejností s ideálem moci a peněz. V kontextu nacistické okupace, kdy byly humánní ideje společnosti značně nalomeny i podlomeny, jistě rezonovala velmi aktuálně. Co může dát další z mnoha příběhů velké a osudové lásky dnešnímu divákovi?

Špinarova Manon Lescaut (Pavlína Štorková) je zlatokopka. Nikoli prvoplánově svůdná kurtizána, ani naivní a hloupoučká dívenka, ale žena, která přísně odděluje srdce a tělo. Rytíře des Grieux (Vladimír Polívka) miluje, skutečně, nicméně materiální touha - peníze, krásné šperky, opera - je silnější. Des Grieux je naopak naivní, čistý idealista, požaduje absolutní věrnost těla a ducha. Láska je pro něj posvátný cit, který nesmí být narušován světským řádem. Na jedné straně je ženská vypočítavost, někdy vědomá, a někdy v zájmu jaksi vyššího cíle, která lape po tom světském. A na druhé pak oplzlí a dobyvatelští muži, kteří si jen touží vydržovat nejkrásnější klenot svých pompézních vil a dokonalého života. Ani na jedné straně nejde o cit-lásku čistou, sakrální, ideální. A Des Grieux není žádný hlupák, když i přes to, že vidí, jak jej Manon podvádí, ji stále miluje a stále jí odpouští, čímž si vědomě způsobuje bolestné utrpení. Kdyby jí totiž po prvním druhém podvedení opustil, byl by tím mužem, jemuž nejde o posvátnost a absolutnost lásky, protože by se jí vzdal. A on ví, že Manon jej miluje, a ví, že jí musí „vysvobodit“ z poživačnosti. 

Národní divadlo - Manon Lescaut // zdroj: web divadla // foto: Patrik Borecký

To je stěžejní idea Špinarovy inscenace Manon Lescaut. Co je láska? Co považujeme za lásku? Jak v současné době láska vypadá? Špinarovo sdělení je velmi prosté. Pro něho je láska posvátná. Upozorňuje na to především varhanní hudbou a rekvizitou Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Neodkazuje ovšem nutně k lásce k Bohu, k lásce k partnerovi, ale k vespolné lásce: „Když se dva lidé zpronevěří / neuzdraví je žádný lék/a víckrát si už neuvěří. / Tak milujte se vespolek!“ říká Des Grieux ve svém kázání, toto dvojverší zazní v inscenaci několikrát a Špinar na něj upozorňuje, zbytečně okatě. Sdělení možná obyčejné, strohé, ale nikoli ploché a marné.

Nezvalův text je poměrně dlouhý, často upovídaný, místy nepravděpodobný, melodramatický, sentimentální, občas zbytečně patetický. Dramaturgyně Ilona Smejkalová osekala text na základní linii příběhu, některé scény přesunula, nejvýrazněji zasáhla do závěru. Smejkalová a Špinar se příběhu ale nijak nezpronevěřují, naopak, a zachovávají velkou úctu k Nezvalovu verši. Což považuji za přínosné, básnická dramata se u nás zase tak často neinscenují. I přes osobní nechuť k poezii se mi verš ve Špinarově a herecké interpretaci jevil v podstatě velmi přirozeně a snesitelně, nevyumělkovaně. Špinar podtrhuje potenciální humor v textu, s ironickou nadsázkou, shazuje některé přepjaté scény a tvoří z nich infantilní hry mladých milenců. V některých místech naopak popustí melodramatu uzdu v ne příliš snesitelné dávce. Například scéna smrti Manon připomíná „umírací“ scény z amerických akčních filmů. Není to dojemné, ale zdlouhavé, a po chvíli jsem si říkala, ať už proboha umře… Asi jediný významový zásah je přidání homosexuální linie. Ta však není implantována do příběhu nijak vnějškově, naopak, ona je mírně naznačena už u Nezvala, ale vzhledem k tomu, že jí Špinar akcentuje, ozřejmuje některé motivace postav.

Špinar umí pracovat s velkým prostorem, nepřevyšuje herecké akce, které by se v něm utápěly, a nepůsobí prázdně, bezradně. Okázalost scény (Lucia Škandíková) je v této inscenaci někdy až na úkor jejího smyslu. Proč se odehrává seznámení Des Grieux s Manon v muzeu? Proč štěrkový obdélník na forbíně znázorňuje svatou půdu? Proč je v domě pana Duvala, prokurátora soudního dvora v Paříži, hromada bílých plastových zahradních židlí? Objevují se zde prvky, které Špinar porůznu využívá v jiných inscenacích, ale zdá se mi, že v Manon jsou méně opodstatněné. Na transcendentálnost lásky upozorňuje, kde se dá, a přitom úplně zbytečně, monstrózní varhanní hudba navozuje tento pocit dostatečně. Možná by bylo lepší zaměřit se na herecké projevy než na vnější odkazy… Naopak zmiňovaná scéna u pana Duvala, kam přichází Manon s Des Grieux jako svým bratrem je v detailech vystavěná dobře, lacině vyhlížejícím lesku miliardářů s pokleslou hudbou á la Eva a Vašek nebo Michal David.

Národní divadlo - Manon Lescaut // zdroj: web divadla // foto: Patrik Borecký

Manon Pavlíny Štorkové svádí pohybem. Ladným, baletně stylizovaným, lehkým a přesným pohybem oblých paží, vzpřímené šíje, tanečního kroku. Ostatní herci vedle Štorkové působí až toporně, někteří více (Vladislav Beneš), jiní méně (Vladimír Polívka). Estetická působivost Manonina pohybu je skutečně požitkem, což se však nedá říci o projevu hlasovém. Verše sice frázuje přirozeně, vytříbeně a citlivě, působí jako běžná mluva (stejně tak u ostatních herců), ale hlas nemoduluje a působí jednotvárně. U Štorkové mi nejvíce chyběla milostná emoce, taková, která by byla skutečná (protože Špinar není brechtovský režisér, nepotřebuje od herců odstup od postav). Její Manon balancuje mezi skutečnou upřímností lásky a bezvýrazovostí, chladností a nudou. V tomto směru byl mnohostrannější Vladimír Polívka (Des Grieux), nevinný, citlivý, idealista. Bohužel, tam, kde jeho herecké prostředky nedostačovaly k vyjádření, tlačil emoce násilím a působil přepjatě. Herce doprovázela skupina sedmi tanečníků. Měli zřejmě pohybově vyjadřovat okolnosti situace, vnitřní stavy, možná ilustrovat tělesnou motivaci Manon (a v jedné scéně erotickou zhýralost Duvala). Ale právě ona ilustrativnost a zjevnost jejich počínání se mi zdála nadmíru zbytečná, rušivá a uměle našroubovaná.

Špinarova Manon Lescaut není nejspíše událostí roku. Ale je to působivá inscenace s nosnou ideou, velkolepou výpravou a s ucházejícími (bohužel ne uchvacujícími) hereckými výkony (doufejme s progresívní tendencí, ale koneckonců, inscenace má druhé obsazení – Jana Pindrmanová a Patrik Děrgel). Takový zhuštěný Špinar.

(Psáno z první premiéry 11. února 2016)

NÁRODNÍ DIVADLO, PRAHA – Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. (režie Daniel Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, premiéra 11. a 12. 2. 2016)