We can be heroes

O Studiu DAMÚZA jsem již jednou psala v souvislosti s „dospěláckým“ divadlem. Většinová část produkce DAMÚZY se však orientuje na divadlo pro děti – na interpretaci pohádek v komornější formě (žádné velkoformátové, velkorozpočtové výpravné inscenace to nejsou). O něm – konkrétně o inscenaci Z tajného deníku Smolíčka P. – jsme před časem také napsali.

Když jsem se dozvěděla, že jejich nejnovější inscenace bude loutková, a ještě k tomu Bajaja (režie Filip Jevič), měla jsem radost. Pravda, když jsem si ji teď znovu přečetla (jen pro přesnost, to je ta od Boženy Němcové), musím říci, že příběh má, v dnešním kontextu, určitá slabá místa. Tak je tomu ale u drtivé většiny lidových pohádek – proto představují ideální dramaturgický podklad pro rozvíjení, dointerpretovávání motivů, převod do současnosti atp. S povděkem kvituji, že právě ona dramaturgická práce zde neselhala. 

Z podnětných motivů v pohádce vznikl kauzálně hladce a logicky běžící příběh s jasnými motivacemi postav, které jsou dětem velmi blízké. Bajaja uteče z království proto, že se má stát následníkem trůnu. To na něj – už od malička – klade obrovskou zodpovědnost a vtiskává punc „výjimečnosti“. Bajaja však nechápe, proč zrovna on je tím vyvoleným a ne jeho bratr. Vždyť jsou oba stejně nadaní a brácha je mladší jen o pět minut! Bajaja v průběhu děje vlastně neprokazuje nějaké „výjimečné“ vlastnosti – ale takové, jaké by měl mít každý. Jasně, že zachrání všechny tři princezny před sežráním (navíc když jednu z nich miluje), protože to by měl přece udělat každý. Čest, pokora, statečnost, vytrvalost, ony „výjimečné“ vlastnosti jsou v inscenaci vlastnostmi, které by měly být běžné a přirozené. A proto kdokoli, kdo má pocit, že není nijak skvělý, nevěří si, nevidí důvod, proč zrovna on by to nebo to měl zvládnout, ale tyto vlastnosti má, je vlastně výjimečný. S Bajajou se tak může ztotožnit každý obyčejný kluk. A navíc pozadu nezůstává ani ženská hrdinka. Princezna Slavěna není žádná fňukna. Když to vypadá, že Bajaja v boji s drakem prohrál, princezna se smíří se smrtí a statečně se postaví proti drakovi.

Jediné, co děj a temporytmus inscenace poněkud retarduje, je pár vsuvek a situací, které jsou buď zdlouhavé, nebo jen zábavné, ale nikoli pro děj podstatné. Problematická je například celá pasáž okolo války, kterou králi vyhlásili sousedé a která navíc není ani příliš děsivá, ve srovnání s tím, jak je ztvárněn boj s draky. Délku natahujícími momenty jsou i ty, kdy herci – Jiří Kohout a Miroslava Bělohlávková – komentují nějakou situaci, popisují emoci a oba řeknou v podstatě to samé. Takže obsah dobrý. A forma? Autorem scény je Kamil Bělohlávek, což je dle mého vynikající scénograf (scéna k inscenacím Hon na Jednorožce, Filmmakeři, Rychlé šípy RELOADED,…). Bajajovskou scénografii lze pojmenovat jako roztočené jeviště. Hlavním scénickým objektem je totiž pohyblivá dřevěná deska, která je v prostředku připevněná na nevysoké konstrukci. S deskou se dá různě otáčet a naklápět, navíc je v ní několik uzavíratelných okýnek. Celý tento objekt funguje jako proměnlivý divadelní znak, jehož prostřednictvím se rychle mění prostředí. Je to efektivní a díky skvělé animační práci herců jsou prostředí i situace naprosto jasné a pochopitelné. Když už jsem u té animace – jde o loutkovou inscenaci, respektive o kombinaci živých herců a loutek. Dva herci hrají velké množství postav, tudíž s docela velkým počtem loutek. Každé loutce oba protagonisté dokázali vdechnout výraz, který ji odlišoval od ostatních, nevznikal zmatek kdo je kdo, což je pro děti důležité. A vedle perfektní animace jsou velmi dobré i herecké výkony, emočně prožité, ale nepatetické, a tím pádem uvěřitelné a – v souvislosti s tématem – blízké většině diváků.

Nerada píšu tyhle závěrečné odstavečky. Přečtěte si Prince Bajaju a dojděte si na Bajaju, ať na vlastní oči vidíte, jak se dá pracovat s obyčejnou lidovou pohádkou, obyčejnou dřevěnou deskou a pár loutkami. Budete koukat.

Psáno z premiéry 5. února 2017.

STUDIO DAMÚZA – Bajaja. (režie a dramatizace Filip Jevič, dramaturgie Jeník Bubal, hudba Marek Bělohlávek, scéna Kamil Bělohlávek, kostýmy Tereza Venclová, premiéra 5. 2. 2017)