#PolárkovéBrno: Naše třída

Festival Polárkový dort 2017 - Polárka ve třech dnech

Tadeusz Słobodzianek: Naše třída
režie: Břetislav Rychlík

NENÍ SPOLUŽÁK JAKO SPOLUŽÁK

Tadeusz Słobodzianek je významnou osobností polského divadla, kterou netřeba v našich kruzích představovat. Co je ale potřeba „představit“ (nebo se o to alespoň pokusit) je inscenace jeho hry Naše třída v režii Břetislava Rychlíka, která ve mně zanechala tolik pocitů, úvah a vnitřních hledání, že se s některými z nich v této (navýsost subjektivní) reflexi pokusím vyrovnat.

Začnu od toho, co je zřejmé. Drama je to zatraceně silné a zatraceně dobré. Inscenace je to zatraceně dlouhá. Ansámbl Polárky si zde „zkouší“ své limity a dokazuje, že na to má. Že na to má herecky – skutečně skvělé, obdivuhodné výkony – a že na to má koule. Koule se do toho opřít a napálit to všem od patnáctého čísla věku. Základem dramatu a tedy i inscenace je skutečná událost z roku 1941, kdy došlo k pogromu v polském Jedwabné. Zdejší katolíci využili nacistické okupace, aby povraždili a okradli své židovské sousedy. Jedna část města tak povstala proti druhé, křesťané utloukli a ubili své „přátele“. „Nakonec, za všeobecného veselí, nahnali zbývající Židy do stodoly a tam je upálili. Rukou svých známých a sousedů tak bez přímého zásahu nacistů zahynulo 300 až 1600 lidí.“, obeznamuje nás první strana programu k inscenaci, který rozhodně doporučuji k přečtení. Začíná se hra na život a na smrt mezi spolužáky. Člověk versus člověk, člověk versus pravda a lež, člověk versus přesvědčení. Člověk sám proti sobě. Člověk, ze kterého se stává zvíře. Člověk, který ztrácí svou lidskost. Deset hrozivě zpackaných a posraných životů, které sotva zachrání vzpomínky na „svou“ třídu a někdejší vztahy, které už se stejně chladnokrevně zamotaly jeden do druhého a teď si ponesou následky.


Sledujeme výpovědi postav. Nositelem všeho je tedy ve svém neoblomném základu vyprávění. Dlouhé a obsáhlé vyprávění, v němž je vše ukotveno a které je současně vykreslováno, dokreslováno, rozehráváno i dohráváno hereckou akcí. Jednotlivými situacemi, které postupně nabývají na své surovosti, syrovosti a explicitnosti. A právě tady začínám přemýšlet, co mě na tom všem tak ruší. Mizanscény fungují výborně, drobnokresba a nonverbální makro i mikrosituace jakbysmet a jsem schopen pochopit i záměr způsobu vyprávění/znázorňování – řeknu-udělám / udělám-dořeknu / dělám-říkám / a jim podobné variace. – A píšu záměrně, že jsem schopen tento princip pochopit, nikoliv však úplně a zcela přijmout. Na mnoha místech tak situace jistě nabývají krutého významu a zdůrazňují ony hrůzy, ale sledujete-li to přes dvě hodiny, může to začít být strašlivě ubíjející „realismus“. Ale záměru rozumím, sám jsem si v tom chvílemi liboval. Co mě tedy ruší? Odvádí od komplexního zážitku? Kostýmy a scénografie mě rozhodně baví. Hudba je místy fantastická až mrazí, ale místy zase musím kroutit hlavou, proč je potřeba tolik ilustrace – viz například: několikrát je zmíněna nějaká píseň (někdo ji třeba zpíval, atp.) a ta pak i nutně musí zaznít. Skoro jako v popisné pohádce. Ti patnáctiletí to nepotřebují, potřebovali by spíše jiné dějové a motivační dovysvětlivky. Zpočátku je na mě těch hudebních konkretizátorů vysypáno až příliš. Dost možná bych si na většině míst vystačil pouze s ruchy – jako když se při agresivitě využívá plastové trubky, kterou se točí a ta vydává (nejen) skličující zvuk. Napůl „nadbytečné“ ilustrování, napůl precizní, po ději plynoucí, symbióza hudby a děje. Co mě tedy ruší?

Něco, co je pro mě opět uspokojivé jen napůl. Možná na ¾. Metafory, znaky, náznaky a jim podobné, které se snažím skrze něco (konkrétního více či méně) číst. Překombinovanost? Možná. Vždy když se někdo udeří, je učiněna rána pet lahví s vodou nebo gumovou hadicí. To taky přejde. Proč tento klíč/znak nenastavit a pak ho neobměnit/nepřerušit – přidat mu význam tím, že se nějak promění. Ve stejně čitelném významu a řeči, kterou jsme si předtím společně domluvili a vyzkoušeli. Vůbec možná trošku zápasím s nerovnováhou toho, co: chci / můžu / (ne)dokážu / měl bych / chtěl bych z jeviště číst. Houba nasáknutá krví je tak jednoduchá a přesto naprosto splňuje mé „poeticko-divácké“ požadavky. Ale to je všechno sporné (a spíš k pivu/vínu než do téhle blogovací nudle).

Co mě ruší? To, že je něco předváděno, současně popisováno a současně doprovázeno hudbou a ještě dalším z jevištních prostředků? Že je mi v několika rovinách sdělováno jedno a totéž současně? Nadbytečnost? Nevím, co mám pořád s tou svojí minimalističností. Možná tu znakovost a jevištní metafory protřídit, utřídit, zredukovat? Tohle takhle a jednou, tohle takhle a dvakrát. Možná by to značně pomohlo i oné délce, která – dle gusta – vadí i nevadí. Možná mě ruší právě ta mnohonásobná sdělnost.

Možná je to tak dobré a tak promakané, že se mi to – právě proto, haha! – přestává líbit. Konec dobrý, všechno dobré. Na inscenaci mě může rušit XY dalších maličkostí i veličkostí. Můžu a nemusím polemizovat nad převodem zprávy z jeviště do hlediště. Můžu cokoliv. I tak to ale asi bude rozhodně jedna z nejlepších inscenací, kterou jsem v Polárce dosud viděl. Ale svých soukromých ale mám až až!