#VILOviny: Všechno, co jste o divadle...

VILOmeniny - divadelně-hudební festival pro děti a jejich rodiče

Malé divadlo, České Budějovice
Janek Lesák, Natálie Preslová:  
Všechno, co jste o divadle nikdy vědět nechtěli,...
režie: Janek Lesák

ZAHRÁT SI NA DIVADLO

Inscenace s předlouhým názvem, který se nevejde do žádného normálního nadpisu či titulku Všechno, co jste o divadle nikdy vědět nechtěli, ale my vám to stejně řekneme Malého divadla z Českých Budějovic je další z řady těch představení (4+), na které se hodně dobře kouká, ale o to hůř se na ně píše. Navíc s uvědomělou nutností zůstat obecný, aby se příliš neprozrazovalo dění, o němž divák sám (tak trochu) rozhoduje. Čeká na něj též objevování či důvtipné „překvapování se“ – nadsázkou, ironií, odkazovátky či rozpoznáváním jednotlivých divadelních „vrstev“.

Národ sobě. Malí sobě. Malý sobě! Když všichni záhadně zmizí z divadla a zůstane pouze vrátný a šatnářka, nastává bezprostřední „punk“. Humorně diletantský punk v divadle, na divadle, o divadle a s divadlem a ještě dalším divadlem, které je pro všechny – malé i velké – a nakonec punk jevištní, potažmo hledištní. Je potřeba zachránit divadlo a zahrát pohádku s dobrým koncem. Je potřeba rozhodnout, jak bude vypadat, o čem bude a kudy se bude ubírat. Je navíc potřeba zastat všechny divadelní profese od hasiče přes oponáře, osvětlovače, kulisáky až po samotné herce. Celá divadelní mašinérie se odhaluje ve zvětšeném modelu „tradičních“ kulis loutko-kašpárkovského divadélka. Výprava Kamila Bělohlávka však není prvoplánová, ale co do významu a vizuálu nadmíru výhodná. Navíc je plně interaktivní, jako promyšlená a sofistikovaná dětská hračka – tady se dá zvednout opona, tady když otočíš tak se vymění kulisy…

Obdivuhodná (dramaturgicky, režijně i výtvarně) je práce s tématem divadla jako takovým. Popořadě: vše se odehrává v divadle, je to o divadle a scéna vypadá a je divadlem. Nápis „Malý sobě“ (malý jako děti a Malý jako to „naše divadlo“) navíc podporuje tradiční/klasický motiv divadelních masek – zde dvou dětí – které svým zpracováním a tvarem jasně odkazují k logu Jihočeského divadla. V každém dílčím motivu a prvku vyskakuje na nás zase to divadlo a ve všech významech. Dále: herci hrají v prvém plánu šatnářku a vrátného. Pak se stávají (jen jako) herci, kteří hrají další postavy. Do toho vysvětlují dětem-divákům, jak divadlo funguje a sami je aktivizují a vytvářejí z nich „postavy“ – nechávají je si hrát a zahrát na již zmíněné profese. Na divadlo si tak hraje skoro celé divadlo (v tomto případě VILA Štvanice).

Celou „divadelně divadelní hříčku“ doplňuje přesné herectví. Denisa Posekaná s Františkem Hniličkou zvládají nejen zastávat své „původní“ role a přepínat se mezi nimi do těch dalších, ale navíc – v rámci komunikace s divákem – glosovat jednotlivé situace a vkusně pracovat s momenty vycházejícími z potřebné míry improvizace. Lehkost, s jakou jako šatnářka a vrátný hrají herce a pak postavy, dodává předváděnému nejen jistou odosobnělost, ale i pocit (účelného) „neumětelství“, které odkazuje zase zpět k tomu, že si pouze na divadlo hrajeme. Navíc občas moc nevíme, jak na to a ještě nám to občas připadá trošku pitomý. Ale takový ten svět divadla už prostě je a vždycky byl – trošku pitomej, ale zase hezkej.

A na závěr malé upozornění: inscenace ve vás může zanechat hezkou a šťastnou vzpomínku. Hezkou a šťastnou vzpomínku na divadlo, která přebije i ty ostatní – na hranolky, na zmrzlinu, na jízdu na koni či na hlazení koťátek…