GAME

Jsme čtyřicetičlenná skupina, všichni oblečení ve stylu 30. let 20. století. Nastupujeme do parníku a po pár minutách vystupujeme v přístavu notoricky známého městečka Palermo. Nervozita a strach (ano, skutečně strach) z toho, co se bude dít, šplhají do maximálních výšin. Procházíme si městečko. Hra začíná.

THE GAME IS ON

Když se vypravíte do Malého divadla v Českých Budějovicích na Game, nezažijete „běžné“ divadelní představení, a dokonce ani „netradiční“ imerzivní představení (např. pražský projekt Pomezí). Na úvod dostanete instrukce, pravidla hry. Přišli jste přece na Game. Každý dostane přidělenou postavu, je jich celkem 51. Vaším úkolem není se dívat. Vaším úkolem je hrát za svoji postavu. Hrát hru. Klasickou hru „Městečko Palermo“ zná asi každý, je nedílnou součástí dětských táborů, seznamovacích akcí, divadelních festivalů… Někdo ji miluje, někdo nesnáší. Režisér Janek Lesák s dramaturgyní Natálií Preslovou využili některé principy této hry a převedli ji do zcela reálných rozměrů. Na tajném místě je jednoduchou náznakovou scénografií vybudované město Palermo i s hlavními institucemi (kostel, bar, radnice…) a vy, ve zhruba hodině a půl, žijete týden jako jeho občan. Převtělíte se do své postavy a jednáte za ni, plníte úkoly, které dostává, sledujete její zadané záměry a cíle. Pohybujete se v jasně vymezených mantinelech, jasně nastavených pravidlech. Ale jak se v jejich rámci zachováte, to je zcela na vašem rozhodnutí. Jak hra skončí, záleží na jednání všech čtyřiceti postav.

Lesák s Preslovou vytvořili dokonale promyšlený koncept. Nebezpečí, že se hra rozpadne vlivem velké míry improvizace a nutnosti jednat teď a tady, je prakticky eliminováno právě jasnými mezemi, přesně formulovanými úkoly a logikou motivací postav. Navíc jí v rozpadu brání „nastrčení“ herci. Obdivuji, s jakou suverénností, nenásilností a profesionalitou tuto bezpochyby velmi náročnou – protože předem nepředvídatelnou – úlohu zvládají. Samozřejmě, že „to mají nazkoušené“ a vědí víc, zároveň však tito herci vstupují do interakce s hráči, kteří nic nazkoušené nemají a nevědí, a jsou tedy nuceni reagovat a jednat stejně pohotově a bezprostředně, jako jednají a reagují hráči. Což se jim více než daří, a tak představují pevné pilíře, záchytné body, které udržují hru v pohybu. Svým přístupem vás okamžitě vtáhnou do herní reality, kde jsou si všichni rovni. Během hry mě pak ani jednou nenapadlo, že oni jsou „na druhé straně“, že jsou těmi vědoucími. Atmosféra hry je natolik autentická, že adrenalin, kterým jsou hráči od začátku napumpovaní, jim (aspoň mně tedy ne) nedovolí držet se v pozadí a brzdit tak průběh.

U jakéhokoli projektu tohoto typu logicky hrozí, že se pod fokusem na celý koncept, na vycizelování systému, výtvarné řešení a na autentičnost podání, ztratí téma a vlastní důvod všeho dění. Ovšem, důvodem může být už hra jako taková, řešení modelové situace. Úkolem divadelníků, pokud se rozhodnou pohybovat se v těchto vodách, je ale povýšit hru na něco víc. Game je v podstatě trenažér. Trenažér vlastních schopností a dovedností. Nakolik se dokážete odpoutat sami od sebe a jednat za svou postavu, jak dokážete taktizovat, jak moc jste schopní riskovat, jak moc zpanikaříte… Skvělá možnost, vyzkoušet si jednání v situacích, které běžně asi nezažíváte, ale nikdy nemůžete vědět, zda se náhodou do podobné jednou nedostanete. Což je mimochodem něco, co je také přirozeným úkolem divadla – jenomže to „běžné“ divadlo takové situace pouze ukazuje. Game vás do nich přímo hodí. Zejména je to ale trenažér demokracie. Na vlastní kůži si v hutné podobě vyzkoušíte, co obnáší a jak nebezpečná může být, pokud se o ni nestaráme. Jak snadno je zneužitelná, protože stojí na obyčejných lidech. Jistě, demokracii zakoušíme se všemi jejími klady i zápory dnes a denně – ale skutečně si uvědomujeme všechny důsledky našich rozhodnutí a nerozhodnutí? Co víc – projekt Game vznikl v divadle pro děti a mládež, tvůrci uvádí cílovou skupinu 15+. Z hlediska budoucího vývoje demokratického systému v našem státě je toto téma velmi důležité, způsob jeho zprostředkování lidem středoškolského věku jedinečný a neoddiskutovatelně přínosný – protože přímo zasahující.

Nejsem úplně týmový hráč, nesnáším prohru, neumím taktizovat, jednám impulzivně a mám problém s řešením krizových situací, neumím předstírat a lhát. Game mě ale totálně a absolutně pohltila, nikdy jsem před představením nezažila takové vzrušení z toho, co mě asi čeká. Nikdy jsem v divadle nebyla tak napnutá, jak to dopadne. Nikdy jsem nebyla v divadle tak soustředěná. Odpovědí jak tohle Game dokázala je, že nejde o divadlo v tom slova smyslu, v jakém ho běžně používáme. Využívá divadelní prvky, ale překračuje hranice jeviště a hlediště, překračuje je mnohem více, než imerzivní projekty, kde jste sice součástí hracího prostoru, ale situace se odehrávají zcela nezávisle na vašem jednání, nemůžete do nich zasahovat – je vám tedy stále a jen opět něco hráno. V Game hrajete vy. 

Malé divadlo České Budějovice - Lesák-Preslová: GAME (režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, scénografie Karel Čapek, hudba Jan Čtvrtník, premiéra 14. 4. 2018)