10. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
NA FARMĚ LÍP NEBUDE
Bude líp! Nebo ne? Plzeňské Divadlo Alfa přivezlo na Festival 13+ inscenaci Alfa farma, kterou si ukládá nelehký úkol – přednést dospívajícím myšlenku omezování lidské svobody, jak se to děje (nejen) v totalitních režimech. Sice ne tvůrčím týmem, ale zaměřením na teenagery ji můžeme částečně zařadit do linie, kterou v Alfě úspěšně hájil Jakub Vašíček Ostře sledovanými vlaky, Hamleteenem a Gazdinou robou.
Prvním dominantním prvkem scény je transparent „BUDE LÍP“, který zde zůstává po celou dobu. Z odkazu na současnou politiku by tedy mohl divák očekávat, že se inscenační tým, v čele s režisérem Tomsou Legierskim a výtvarníkem Karlem Czechem, snaží propojit minulé a současné tendence – především pak zvýhodňování pochybných funkcionářů a perzekuci nevinných lidí.
Provedení loutek (zvířecí hlavy, lidská těla), představující soudruha Kozlíka, Lasičku, Valacha nebo Beránka je stejně kouzelné, jako rozehrávání jejich charakterů. Josef Straka, hlavní postava a rolník, který byl v padesátých letech skutečně neprávem odsouzen za zemědělskou sabotáž, se i kvůli jménu stává další z ironických poznámek pod čarou smutného příběhu. Navzdory svému jménu je totiž (skoro) jediným, kdo po změně poměrů a založení farmy zůstává čestným a pracovitým.
Výrazně funkčním prvkem je síla plynoucí z prasete usazeného do televizní obrazovky – uprostřed scény nad jevištěm, jako hlas shůry. Vůdce, který k soudruhům skrze mocné masmédium sebevědomě káže o cílech a možnostech jedné velké, šťastné a sdílené „α farmy“. José Jelínek umí napodobit nechutné prasečí zvuky a celou dikci postavy natolik přesně, že si prostě přejete, aby už přestal. Méně funkční jsou pak zbylé čtyři televizní obrazovky na které se promítá dění z jeviště. Na každou možná trochu jinak, z jiného úhlu, ale na každou zbytečně. Loutky nejsou tak malé, aby pro zmenšené hlediště Divadla v Dlouhé (nebo klidně domovské Alfy) potřebovaly znásobit, naopak člověk zbytečně plýtvá pozornost na vyřešení otázky, proč tam televize vůbec jsou.
Výrazně funkčním prvkem je síla plynoucí z prasete usazeného do televizní obrazovky – uprostřed scény nad jevištěm, jako hlas shůry. Vůdce, který k soudruhům skrze mocné masmédium sebevědomě káže o cílech a možnostech jedné velké, šťastné a sdílené „α farmy“. José Jelínek umí napodobit nechutné prasečí zvuky a celou dikci postavy natolik přesně, že si prostě přejete, aby už přestal. Méně funkční jsou pak zbylé čtyři televizní obrazovky na které se promítá dění z jeviště. Na každou možná trochu jinak, z jiného úhlu, ale na každou zbytečně. Loutky nejsou tak malé, aby pro zmenšené hlediště Divadla v Dlouhé (nebo klidně domovské Alfy) potřebovaly znásobit, naopak člověk zbytečně plýtvá pozornost na vyřešení otázky, proč tam televize vůbec jsou.
Legierski během debaty zmínil, že nechtěl využít jakožto zdroje pouze Orwella, protože je pro divadelní, tím spíš loutkové ztvárnění příliš založený na textu. Přestože tvůrčí tým vložil do konceptu skutečný příběh Josefa Straky, inscenace je poměrně statická a většina scén je odvyprávěna skrz loutky sedící nebo stojící. Inscenátorům se daří připomenout absurditu režimu a jeho nesmyslné požadavky (plnění/neplnění, sbírání „amerických“ mandelinek) při komických schůzích výboru, ale méně jim to vychází při vážnějších situacích (výslech Josefa Straky). Loutky jsou krásné, v závažnějších momentech děje se ale zdají příliš náročné na ovládání, než aby dokázaly přesvědčivě „uhrát“ například odporné jednání při zatýkání hlavního hrdiny.
Problémem inscenace ovšem není zvládnutí loutek nebo technické detaily, je to nicneříkající režie, která nemá jasné sdělení. Odkazů máme hned několik – Orwell, československá totalitní minulost nebo současná politika, která občas připomíná události let minulých. Pokud má inscenace jakkoli zapůsobit, obzvlášť na teenagery, kteří o 50. letech často zatím příliš netuší, musí být motivace a touhy postav lépe vykreslené. Musí lépe připomínat hrůzy režimu omezujícího svobodu a osvětlovat, co za nimi vlastně stálo. Je jasné, že svět nebyl ani není černobílý, ale konkrétní důvody, proč lidé uvěří planým slibům, že „bude líp“, by mohly pomoci lépe věci porozumět. „Jednoduchý“ příběh Straky ilustrující zvůli režimu jako sdělení nestačí.
Problémem inscenace ovšem není zvládnutí loutek nebo technické detaily, je to nicneříkající režie, která nemá jasné sdělení. Odkazů máme hned několik – Orwell, československá totalitní minulost nebo současná politika, která občas připomíná události let minulých. Pokud má inscenace jakkoli zapůsobit, obzvlášť na teenagery, kteří o 50. letech často zatím příliš netuší, musí být motivace a touhy postav lépe vykreslené. Musí lépe připomínat hrůzy režimu omezujícího svobodu a osvětlovat, co za nimi vlastně stálo. Je jasné, že svět nebyl ani není černobílý, ale konkrétní důvody, proč lidé uvěří planým slibům, že „bude líp“, by mohly pomoci lépe věci porozumět. „Jednoduchý“ příběh Straky ilustrující zvůli režimu jako sdělení nestačí.
Tak, jak režisér barvitě a přitom stručně vykreslí bandu soudruhů, musí myslet i na zbytek inscenace. Je totiž celkem nešťastné, když mnohem více své myšlenky Legierski a kolektiv vysvětlí v debatě a nikoliv inscenací. O tom, že téma omezení svobody i její zamíření na mladšího diváka má na Festivalu 13+ i v dramaturgii českých divadel své místo, není pochyb. Je ovšem nutné být důslednější a konkrétnější, nerozbíhat se ke spoustě motivům jen proto, že s výchozím zdrojem mohou souviset. Pokud tvůrčímu týmu stačí, že v očích teenagerů pouze prohloubí otázky týkající se nepochopení tehdejší společnosti a motivace zúčastněných, pak se mu to nejspíš podařilo. Podle mého je to ale velmi málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.