Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
KALD DAMU
Drobty nebeského chleba
Reflexe vyšla v pátém čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
Znáte ty nehezké večery? Únava, stres, nervozita, frustrace z takové té malé festivalové samoty, zpráva o zhoršeném zdravotním stavu zvířete, s nímž jste strávili dětství... nehezké večery, které by si mocnosti nebeské, karma nebo svobodná vůle měly odpustit. A takový večer se mi – bez odpuštění – stal. Předevčírem. Omlouvám se tímto váženému čtenáři za zpoždění, které tato reflexe nabrala, nicméně věz – dříve to nešlo.
Z povinnosti, ale opravdu zkroušený, zkoušený a především sebestředně melancholický, vydal jsem se s hvězdným nebem nade mnou, mravním neklidem ve mně a s hlavou v dlaních na více jak devítihodinovou „performanci“ studentů režie KALD DAMU. Uvozovky jsem přidal zcela záměrně. Pokusím se v následujícím textu objasnit, proč by bylo lépe Drobty nebeského chleba nenazývat „performancí“. Ještě lépe – nenazývat ji možná nijak, není to snad ani potřeba. A také, jak to s tou mou blbou náladou dobře dopadlo.
Vstup po jednom do sklepení Rentzova muzea (na dnešní noc se proměnilo v měšťanskou světnici let minulých), působivý vstupní rituál – umývání nohou, chléb a sůl, představení mikrokosmu dnešní noci, nastolení pravidel... to už zavání imerzivním divadlem, to už onou úvodní, hutnou, poměrně striktní atmosférou něčeho unikátního připomíná projekt Pomezí a podobné divadelní zázraky posledních několika málo let. Devítihodinová epopej o uzavřené izolované společnosti během morové epidemie? Intenzivní kolektivní meditace, duchovní cesta? Thriller v barokním slohu?
Intimní úvodní scéna byla však překvapivě jedním z mála výsostně divadelních obrazů. Těch se během devíti hodin trvání ještě několik objevilo, ale staly se spíše tvářenkou čehosi, co bylo kdesi uvnitř něčím trochu jiným. V prvé řadě (ani v té druhé) neobjevily se rysy jakékoliv podstatnější dramatičnosti. Drama realizovalo se spíše v dílčích napětích jinak zcela civilní konverzace s našimi průvodci, odehrávalo se možná tak na papíře „kroniky“ (do níž mohli návštěvníci barokního soirée vpisovat své pocity či prostě jen popisovat průběh večera), ale v komunikaci mezilidské bylo citelné jen jakési napětí nebo očekávání „zázraku, který přijde se svítáním“. To, co se ve stylizované kuchyni odehrálo, bylo spíše jakýmsi komorním barokním trenažérem pro deset lidí, několik průvodců a violoncello. Oblékl-li se některý z průvodců zpočátku do konkrétní role, brzy ji odložil na věšák, a to i přesto, že si ponechal večerní úbor a bílý límec. Děj jsme psali my svou bezprostřední existencí: až prvoplánové hříčky na téma, předčítání z barokní literatury, taneční lekce, která skončila vysmátou, unavenou anarchií. Momentky, zážitky. Dojmy.
Proč vše neobrátit naruby? Namísto katarze kořeněné v ději prožíváme nedějové spolu-žití v nastolené situaci. „Zcizovák“ je nahrazen „přibližovákem“. Nehrajeme divadlo, hrajeme si spolu. Problém tohoto tvaru „nastolené situace a setkání“ může přijít, odmítne-li nebo odmítá-li se některý z účastníků alespoň v základní míře otevřít. Hrát si. Neříkám, že se to předevčírem nestalo. Nebudu nicméně adresný. Je to konec konců železné pravidlo a riziko, s nímž je u většiny nekonvenčních divadelních projektů záhodno počítat. Po počáteční frustraci z absence dramatičnosti, po rozčarování z toho, že mě nečeká děj, kterým bych rozředil svou průběžnou melancholii, že nebude tak jednoduché se odreagovat – vida! Vřelost, s jakou mě nikoliv postavy, ale skuteční lidé přivítali, byla až dojemná. Ne, nebudeme sledovat divadlo, nebudeme jej ani spoluvytvářet (až na některé momenty), o divadlo totiž tak moc nepůjde. Půjde o setkání, seznámení, spoluprožití a jakousi – vážený čtenář promine – cestu.
A katarze? Uvařili jsme si tříchodovou večeři, upekli chleba. S kávou, pivem a skvělými pomazánkami vystoupali na kukskou vinici a čekali na zázrak. Na východ slunce. Slunce nevyšlo, schovalo se za mraky. A zázrak? Přišel. Roztříštěný na drobounké, snadno stravitelné osobní zázraky každého z nás. Chcete důkaz? Tady je – možná chabý, pro mě však zcela dostatečný: z vinice jsem odcházel se slunečným nebem nade mnou, tak nějak zocelený, tak nějak vyrovnaný s umírající kočkou kdesi v pražském bytě u rodičů, s takovou tou malou festivalovou samotou. Spokojen, že jsem se potkal s lidmi.
Najezen, napojen a tak nějak... spokojen.
-- Vojtěch Vávra
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.