Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
Geisslers Hofcomoedianten
Carlo Gozzi, Geisslers: LK3P
režie: Petr Hašek
Reflexe vyšla v pátém čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
Co dnes s italskou pohádkou tři sta let starou, sepsanou na truc nejuznávanějším dramatikům své doby jako parodie na jejich práci? S pohádkou, která má skutečně logiku, asi jako by ji vymyslely děti s baterkou pod dekou? Jak inscenovat něco, co víceméně záměrně nemá příliš hlavu ani patu? Inu, po geisslerovsku – co nejpřiznaněji, nejúsporněji a zároveň nejefektivněji, s nadsázkou a hravostí.
Při včerejším představení Lásky ke třem pomerančům mě napadl postřeh, který jsem se o chvíli později dočetla i v programu: „...o neutuchající lásce ke třem pomerančům si hrají:“. Oni si tu totiž všichni hrají, celá inscenace je vlastně za pačesy uchopenou příležitostí si pohrát a s něčím si vyhrát. Herecky, scénograficky, ale především režijně. Podtitulem by mohlo být ne „jak z mála udělat hodně“, ale „jak z téměř ničeho udělat něco vzácného a hodnotného“. Ne pro textovou předlohu, ale pro zpracování, pro bezednou vynalézavost, kreativitu, důvtip a vtip, s nímž byl nastaven motiv „ovoce a zelenina“ a následně vytěžen až do nejhlubšího dna a ještě hlouběji.
Právě ovoce a zelenina tu střídavě fungují jako divadelní znak téměř pro všechno, skrze ně je příběh vyprávěn od začátku do konce. Jak dostat z jednoho nápadu maximum a vystačit si s minimem. Jako by Gozziho text byl jen záminkou, aby si Geissleři mohli osahat (a možná posunout?) hranice svých schopností využít divadelnosti, využít společné jevištně-hledištní úmluvy, že ač všichni víme, že divadlo je jen jako, domyslíme si. Zapojíme představivost a přistoupíme na hru, metaforu, symbol – království fantazie tak v inscenaci plní mnohem doslovnější roli, než text nejspíš původně zamýšlel – a s fantazií pracuje režie natolik a natolik obratně, že (jindy smrtelně vážné) herecké řemeslo opravdu zřetelně přechází v hraní si. Přitom to však v žádném případě nejsou levné hračky – náročná herecká práce, scéna v neustálém pohybu, domino situací, vtipů, překvapivě soudržná kompozice (vzhledem k roztříštěnosti děje)... Láska ke třem pomerančům v režii Petra Haška je legráckou a blbinkou, zpracovanou však nesmírně poctivým a kvalitním způsobem. A to je na ní také nejcennější – je živoucím důkazem toho, kolik lze vybudovat z praštěné pohádky a trochy ovoce a zeleniny.
Při včerejším představení Lásky ke třem pomerančům mě napadl postřeh, který jsem se o chvíli později dočetla i v programu: „...o neutuchající lásce ke třem pomerančům si hrají:“. Oni si tu totiž všichni hrají, celá inscenace je vlastně za pačesy uchopenou příležitostí si pohrát a s něčím si vyhrát. Herecky, scénograficky, ale především režijně. Podtitulem by mohlo být ne „jak z mála udělat hodně“, ale „jak z téměř ničeho udělat něco vzácného a hodnotného“. Ne pro textovou předlohu, ale pro zpracování, pro bezednou vynalézavost, kreativitu, důvtip a vtip, s nímž byl nastaven motiv „ovoce a zelenina“ a následně vytěžen až do nejhlubšího dna a ještě hlouběji.
Právě ovoce a zelenina tu střídavě fungují jako divadelní znak téměř pro všechno, skrze ně je příběh vyprávěn od začátku do konce. Jak dostat z jednoho nápadu maximum a vystačit si s minimem. Jako by Gozziho text byl jen záminkou, aby si Geissleři mohli osahat (a možná posunout?) hranice svých schopností využít divadelnosti, využít společné jevištně-hledištní úmluvy, že ač všichni víme, že divadlo je jen jako, domyslíme si. Zapojíme představivost a přistoupíme na hru, metaforu, symbol – království fantazie tak v inscenaci plní mnohem doslovnější roli, než text nejspíš původně zamýšlel – a s fantazií pracuje režie natolik a natolik obratně, že (jindy smrtelně vážné) herecké řemeslo opravdu zřetelně přechází v hraní si. Přitom to však v žádném případě nejsou levné hračky – náročná herecká práce, scéna v neustálém pohybu, domino situací, vtipů, překvapivě soudržná kompozice (vzhledem k roztříštěnosti děje)... Láska ke třem pomerančům v režii Petra Haška je legráckou a blbinkou, zpracovanou však nesmírně poctivým a kvalitním způsobem. A to je na ní také nejcennější – je živoucím důkazem toho, kolik lze vybudovat z praštěné pohádky a trochy ovoce a zeleniny.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.