Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
Geisslers Hofcomoedianten
Adam V. Michna z Otradovic, Geisslers: LoutnaCZ
režie: Petr Hašek
Reflexe vyšla v šestém čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
Poslední barokní den věnovaný Michnově Loutně české nezůstal pouze u historie. To by nebyli Geisslers, aby i v díle raně barokním nenašli paralelu k dnešku a sdělení současnému diváku a celou látku tak nějak nezaktualizovali. Inscenovaný koncert LoutnaCZ je totiž o něco více česká a trochu více o Češích, než původní mysticko-eroticko-lyrická předloha, která se věnuje především vztahu lidské Duše s Kristem, alegoricky zpodobněnému jako jejich sňatek.
Jak se dočteme v programu, Geissleři pracují pouze s fragmenty původní hudby a textu, a to jim dává velkou autorskou svobodu – už v druhé písni Předmluva a povolání duchovní nevěsty mohou tedy zaujmout obraty jako „...klobása ohřátá, na tácku a jenom za dvacku...“. Ženich – tušíme, že tentokrát nejspíš nepůjde úplně o Krista – si nakonec vybírá nevěstu, která je „...celá taková česká...“. Následující píseň Matky boží slavná nadání, v níž jsou vyzdvihovány nevěstiny přednosti, již na každý pád působí dvojsmyslně a ona nevěsta začíná čím dál víc vypadat, jako „země česká“.
Zásadní složkou koncertu je „multimediální doprovod“. Na jevišti hraje několik obrazovek – od velké televizní po několik tabletů. A na nich lze vidět leccos. Od symbolů, vlajek, fotografií, přes záznamy z médií až po příběh kapely, která se vyrovnává s invencí nového kytaristy. Především díky této projekci se jako divák po chvíli nemohu zbavit vkrádavého dojmu, že skutečně poznávám prostředí, ve kterém žiji, a ne pouze v dobrém slova smyslu. A že poznávám své známé.
A blízké. A sebe. Ať už jde o sandály v ponožkách, vyvalený pupek zpod trička nebo utopence v hospodě, vše je to až příliš povědomé... ne, známé! A s takovým čtením začíná již při čtvrté písni (Svatební prstýnek/Pokora) pomalu mrazit, protože téma odevzdání se a rezignace na „hlavu vztyčenou nahoře“ – protože sklonit ji a kleknout je tak příjemné a pohodlné! – opravdu v naší společnosti vnímáme v posledních letech velmi výrazně. A pak, v písni Panenská láska, konečně poznáváme ženicha. Není však třeba ho přespříliš personifikovat či vztahovat ke konkrétní osobě – lidé v nejvyšší státní funkci už z její podstaty něco reprezentují, a i mimo jeviště jsou vždy určitým symbolem. Oním ženichem je zde tedy určitý způsob myšlení či přímo mindset, s nímž se nezanedbatelná část české společnosti ztotožňuje a jiná část s ním dnes a denně bojuje.
Výrazným a výborně fungujícím prostředkem je zde kontrast – kontrast textu písní a autentických záběrů na obrazovkách, kontrast toho, jak texty fungují samy o sobě a jak v našem kulturně-společenském kontextu. V následujících šesti písních se stupňuje konflikt lidského – nemám příhodnější výraz – svědomí. Jak se zalíbit ženichovi? Jak pozorně se ženich o nevěstu dokáže postarat...vše vyřešit, zařídit, rozhodnout...jak osvobozující by bylo říct ANO! A jakou cenu zaplatí ti, kdo zvolí strastiplnější cestu a odmítnou... Vše doplňováno o autentické záběry, které jsme mohli nedávno vídat na zpravodajských portálech.
Síla a neúprosnost celého inscenovaného koncertu je v určité „bezobalovosti“, s jakou nám nastavuje zrcadlo. Zrcadlo vyleštěné a rovné, rentgenové, v němž sami sebe vidíme v pravdě a do všech detailů vidíme si až pod šaty a kůži – až k páteři. „Čechové jsou národ dobrý!“ a „Čechy krásné, Čechy mé...“ …jak ve skutečnosti vypadají? Čím jsou? A kam to proboha míří? Ať už jde o divadlo více či méně politické, více či méně korektní nebo více či méně kontroverzní – nutí diváka sahat si do svědomí a klást otázky. Nad pravdou o světě, v němž žijeme a nad sebou samým. A osobně si neumím představit, co víc si od divadla přát.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.