.m:h

aneb Pár řádků o minutových hrách

Minutové hry, které vznikají na půdě Deutschlandradia Kultur již řadu let se u nás začínají natáčet v únoru 2012 a v říjnu téhož roku jdou do živého vysílání. Formát miniher je jednoduchý, jedná se o krátké zvukové dramatické útvary – minutové hry. Projekt u nás nastartovala dramaturgyně Kateřina Rathouská, jež se přípravě těchto krátkých „slovních hříček“ věnuje i nadále. Na minutových hrách se samozřejmě podílí i mnoho autorů, režisérů, herců, zvukařů, hudebníků atd.

Od osudového roku 2012 se v Českém rozhlase tento formát pěstuje i nadále, načež si získává větší a větší oblibu. Na webových stránkách ČRo jsou k nalezení nejen původní texty her, ale jsou zde též hry samotné. Posluchač tak může porovnat textový základ s již natočenou verzí. Dnes se pod minutové hry podepisuje více jak stovka autorů, přičemž se k nim přidávají i další korespondenti, jenž soutěží v posluchačské soutěži. Ovšem soutěž pod záštitou Českého rozhlasu není to jediné, objevují se i mnohé pokusy od posluchačů a diváků, kteří zasílají své názory, texty či rovnou samotnou realizaci své minihry. Některé z těchto pokusů se též mají šanci dostat do archivu minutových her na již zmiňovaných internetových stránkách. V živém vysílání minutové hry nalezneme v programu Českého rozhlasu na stanicích Vltava a reprízy na stanici Dvojka.

Svou skromnou úvahu bych rád uvedl citací, respektive komentářem, který se objevil na facebookových stránkách, od uživatele Pavel Kfkf, k článku o minutových hrách na Vltavě. Pavel na této sociální síti píše: „Minutové hry jsou fastfood... Nic pro mě... Já radši dobrou večeři.“ Tohle přirovnání nejen, že je velice trefné, ale především vystihuje přítomnost oněch dvou táborů, kterým se minutová hra jen stěží vyhne. Tedy tábor těch, kteří mají rádi klasické a delší rozhlasové hry a poté těch, kteří jsou čerstvými příznivci nového formátu. Jakým způsobem bychom na to měli nahlížet? Zajdu si raději do restaurace na klidnou a dobrou večeři nebo se budu honosit tím, že jsem v nějakém fastfoodovém podniku za tu dobu stihl pozřít hned několik malých chodů? Polévku a druhý chod nebo třicet hamburgerů? Ale zanechme už těch paralel a přirovnávání minutových her k jídlu.

Tradiční rozhlasová hra nám nabízí posluchačský zážitek v různých, avšak určitým způsobem standardizovaných délkách. V těchto chvilkách poslechu prožíváme buď celé dílo či případně pouze jeho část, je-li to obsáhlejší próza nebo drama. Kdežto minutová hra nám nabízí minutku, minutku a půl, kde nás zavede do konkrétního okamžiku. Jedné prosté situace, příběhu, historky. A nyní jsme opět u otázky, co máme raději. Onen rozdíl ve formě a délce těchto dvou typů rozhlasových her může být vnímán každým posluchačem rozdílně. Je to otázka zvyku, otázka aktuálního rozpoložení, nálady, chuti a otázka času. V neposlední řadě se také setkáváme s otázkou přístupu. Pavel už svůj přístup vyjádřil.

Dovolím si celou problematiku zhodnotit svým subjektivním názorem. Názorem posluchače, který zdaleka neslyšel všechno, ale který si mnohdy a rád najde chvilku nebo minutku, aby si poslechl nějakou tu rozhlasovou hru. Ať už z archivu nebo se štěstím rovnou ze živého vysílání. Minutové hry jsou pro mě příjemným, uvolňujícím a odpočinkovým formátem. Ovšemže, když už člověk ten čas má, tak logicky jde a pustí si tradiční rozhlasovou hru, kterou si užije do sytosti. Na druhou stranu, má-li člověk nějakou práci a je zvyklý na krátké přestávky v podobě aktivního odpočinku s tím, co má rád, jsou tu minutové hry. Tahle minutka nebo dvě, odlehčí atmosféru, uvolní pracovní stres, pobaví a pozitivní energií nabije k dalším činům a počinům. A můžete si pustit jednu, dvě nebo prvních pět na které narazíte. Spokojeně pak usoudíte, že se nemusíte mračit nad tím, že zrovinka vysílají něco, co už nestihnete doposlouchat. V tom je vedle tradičních her zřejmě největší výhoda tohoto miniformátu.

Další plusem miniher může být jejich „žánr“. Ten je povětšinou lehčí, humornější a volnější. Jak jsem zmiňoval již výše, je to taková malá dávka pozitivní energie. Zajímavé také je, že si posluchač může snadno uvědomit, kolik se toho dá v tak krátkém časovém úseku stihnout. Ono to trochu vypadá, že minutové hry obhajuji, ale zkuste mi oponovat. Stejně jako bych nemohl oponovat já vám, že se to s tradiční rozhlasovou hrou, jakožto plnohodnotným dílem, nedá srovnávat. Není tedy o to zajímavější, že vedle toho „dlouhého čtení“ si může člověk bez přemýšlení oddychnout a poslechnout minutku toho, jak dítě někde snědlo mravence nebo jak Ester a Ilona trpěly pro lásku? Několik pozitivních minutek, přičemž se kdykoliv můžete v klidu vrátit k „dobré večeři“.

Je zřejmé, kam tím mířím. Minutové hry tu nejsou od toho, abychom je porovnávali a hanili v bitvě s tradičními formáty. Jsou tu od toho, aby přinášely širší spektrum žánrů a formátů. A vůbec, za poslední dobu je to jeden ze způsobů a jedna z příležitostí, kde můžete vidět práci amatérů a dalších zapálených příznivců, a ne jen hýčkat své smysly osvědčenou klasikou a ještě osvědčenějšími autory. Zkuste to, uvidíte, že i neznámý posluchač – autor, vás může během jedné minuty potěšit. A v dnešním spěchu a stresu, jsou tyto frekvence jen dalším způsobem, jak ukázat, že rozhlasová tvorba rozhodnopádně není mrtvá. V okamžiku, kdy si oblíbíte minutové hry, oblíbíte si i určitý druh rozhlasové tvorby. A není i toto záměrem tvůrců? Přimět posluchače se v jakékoliv situaci, chvilce nebo spěchu vrátit k poslechu rozhlasu? Od minutky ke dvěma a od minihry k celému dílu. Rozhlasové hry jdou ruku v ruce a jeden formát podporuje a doplňuje ten druhý. Vzniká tak široké spektrum, ze kterého si můžeme dle chuti vybírat. A tak jako se chuť mění, mohou se měnit i názory. Tak jako jsou hry dobré, mohou být i špatné. Ale možná, že raději zahodíte minutu než celou hodinu. Nikdo vám to nenutí, je to jen „jídelní menu“ rozhlasové tvorby. A kdoví, třeba i Pavel Kfkf až se jednou pořádně nadlábne svou „dobrou večeří“, bude mít chuť na nějaký ten lehký dezert. Pokud už nyní tajně nemlsá jednu minutovku za druhou.

únor 2014

(upravená verze)

ČESKÝ ROZHLAS: MINUTOVÉ HRY