Kouzelná Kouzelná

Tento článek píši jako bezprostřední reflexi divadelně-diváckých zážitků z Kouzelné flétny v režii Vladimíra Morávka ve Stavovském divadle, zhruba hodinu po návratu z představení. O samotné inscenaci toho bylo napsáno mnoho, ale to nechme stranou. Pokud patříte mezi ty, kteří nemají rádi operu, přijde vám nudná, strnulá, zdlouhavá a bůhví jaká, pak běžte na Morávkovu Kouzelnou flétnu, neboť ta všechny tyto předsudky boří.

Je to téměř geniální opus (pominu-li, že už samotná Mozartova hudba je fenomenální). Myslím, že je velice šťastné, že se režie ujal činoherní režisér, poněvadž neslouží především hudbě, ale myslí také na diváka, aby se bavil. V Kouzelné flétně se divák skutečně baví (a nepoužívám sloveso bavit se ve smyslu řachandy od plic), ani nedostane příležitost k tomu, aby se nudil. Na scéně se neustále něco děje. Je to velká spektakulární teatrální podívaná dosahující až wagnerovského „gesamtkunstwerku“. Nechybí taneční a akrobatická čísla, zastoupena je i činohra v postavě Mozarta (Martin Donutil), dokonale navržená scéna a kostýmy, o vynikající hudební složce nemluvě.

Kulisy-koláže, které se neustále mění, jsou plné surrealistických, dadaistických výjevů a kombinací. Mnohé připomínají figurální kompozice Hieronyma Bosche. Potkávají se zde Shakespreare, Mozart, tuším i Dvořák, zednářské symboly, papoušci, ptáčci s lidskými hlavami, flétny, zvířata… Po scéně se hemží akrobaté z akrobatické skupiny Long Vehicle Circus, děti, žáby, lvi, andělíčci… je to živé, atraktivní, úchvatné. Inscenace se místy odkazuje na Formanův film Amadeus – jednak skrze projekci zrnitého kazu starých filmů na kulisy, a jednak v postavě nemocného Mozarta s jeho typickým šíleným smíchem. Tato postavička rámuje celý příběh Kouzelné flétny. Pozorujeme samotný vznik opery, kterou píše umírající Mozart. Sám překládá německy mluvené dialogy postav – ale rozhodně tím promluvy netrpí, ani se to nijak netluče - zasahuje svým postavám do jejich počínání a s každou z nich se objímá. Ano, jako by Mozart všechny své postavy miloval a utvrzoval se v tom, jak úžasné melodie jim vložil do úst. Což podporuje i závěrečné objetí Paminy (tentokrát zpívala Yukiko Šrejmová Kinjo) a Mozarta, kterým opera definitivně končí.

Národní divadlo - Kouzelná flétna // zdroj: web divadla

Nápad s využitím činoherní postavy Mozarta se mi zdá velmi vtipný a funkční. Jediné, co mi na tom trochu nevonělo, že byl až příliš v depresi. Jeho „umíráčkové“ překlady vůbec neseděly do té kouzelné atmosféry. I když se občas chechotal, přesto svoje repliky pateticky prožíval. S celkovým konceptem to vytvářelo spíše nepříjemný kontrast. I když můžeme se také na to dívat tak, že i na smrt nemocný Mozart může komponovat tak nádhernou a jímavou hudbu…

Co se hudební stránky týče, nedá se nic zásadního vytknout. Velmi oceňuji dirigentův emocionální vklad. Dirigent Jan Kyzlink šel s pohybem orchestru a orchestr kopíroval Kyzlinkovy pohyby. Veškeré dynamické, harmonické i rytmické změny procítil a také vnějškově vyjádřil, čímž svoje emoce projektoval do orchestru. Ač se po prvních reprízách opery psalo, že tempo opery je závratné až překotné, dnes tomu tak rozhodně nebylo. Bylo přesně takové, jaké má být: snesitelné a příjemné. Taktéž pěvcům nelze nic vytknou, ba naopak, je nutné vyzdvihnout nejen jejich skvělé a čisté pěvecké výkony (zde rozhodně stojí za zmínku Královna noci Olgy Jelínkové a Papageno Miloše Horáka), ale i velmi dobře zvládnuté herectví. Musím vyzdvihnout Miloše Horáka, který velice dobře vystihl komičnost Papagena.

Kouzelná flétna obsahuje neskutečné množství zajímavostí, neotřelých a vtipných inovací, výtvarných drobnůstek. Navíc Morávek výborně pracuje s prostorem, zapojuje nejen celé jeviště Stavovského divadla, ale i královské lóže, parter a II. galerii. Jak jsem psala na začátku, skutečně nemáte šanci se nudit.

NÁRODNÍ DIVADLO, PRAHA – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. (režie Vladimír Morávek, hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, dramaturgie Beno Blachut, premiéra 5. 2. 2015)