Rozhovor s činorodým a nesmírně agilním norským choreografem Jo Strømgrenem probíhal nad kávou a cigaretou. Tak jako jsou jeho produkce mixem různorodých performativních žánrů, různorodých témat byl plný i náš rozhovor. O vztahu k české kultuře a pohádkám, odlišném smyslu pro humor, o fotbale a ping pongu, a také nadhledu, který je k jeho práci potřeba.
Rozhovor připravila Barbora Truksová a na redigování se podílela Zdeňka Valečková. Rozhovor poskytneme také v anglickém jazyce.
*****
Ne, byl jsem zde již několikrát a vyrůstal jsem na českých filmech. Duchem jsem byl v České republice už od dětství: „Krtek. Haló! Popelka.“
Slyšela jsem, že Popelka je jedna z nejoblíbenějších pohádek v Norsku.
Něco vám ukážu, mám to tady v počítači. Je to vtipné. Minulý rok jsem uváděl v Moskvě v Puškinově divadle pětiaktovou inscenaci Estrogen a jedno dějství bylo toto… (Jo ukazuje fotografie z inscenace, na nichž jsou postavy kostýmově přesnými kopiemi postav z Vorlíčkových Tří oříšků pro Popelku, pozn. red.)
To je perfektní. Takže Popelku opravdu milujete?
Ano. Vzali jsme několik pasáží z filmu a převedli je na jeviště. Změnili jsme však trošku příběh, aby z něho vzniklo velké nedorozumění celého Popelčina příběhu. Pak náhle „ping“ a objevilo se úplně jiné prostředí. Tak to jenom abyste věděli, kde teď myšlenkami jsem.
Takže nejvíc ze všeho v České republice máte rád Popelku?
(hraje ztrápený hlas) „Jurášku! Jurášku!“ To je ten kůň!
Máte v Norsku naší Popelku v originále s titulky, nebo s dabingem?
Je to nuda, ale máme hlasy nahrané přes originál - voiceover.
Už jste v Česku nějaké choreografie vytvářel nebo je to vaše první zdejší spolupráce?
Jezdím se svou taneční skupinou na turné skoro každý rok a obzvláště do Prahy na festivaly. A dokonce jsem zde před několika lety vytvořil s jednou taneční skupinou inscenaci. Teď jsem zase zpátky, vlastně stále na turné.
Jak byste definoval vaši práci? Co je ve vašich choreografiích specifického?
Vím přesně, na co se ptáte, ale asi jsem si to udělal z určitého pohledu těžší, protože se věnuji mnoha odlišným věcem. Tento rok budu mít ve svém životopise přes sto inscenací, většina z nich jsou celovečerní představení, ale také je tam scénický tanec, klasický balet, jazzový tanec, loutkové divadlo, divadlo, filmy - prostě hodně věcí… Jsem velice všestranný. Takže jsem se vzdálil od toho, abych si vytvořil nějakou svou vlastní značku, i když je to cesta, aby o vás lidé věděli. Ale to není můj styl. Je poměrně těžké definovat, co to vlastně dělám.
Četla jsem na stránce Valmezského festivalu, že vaše choreografie jsou trochu pesimistické, ovšem s dávkou humoru.
Ano. Takový společný prvek všech mých prací je, že si divák má myslet, jak jdou věci do háje, ale nemusí kvůli tomu propadat beznaději. Během čekání na to, jak vše dopadne, se přeci můžeme bavit. Všiml jsem si, že takový pohled na život má jen pár zemí východní Evropy, má to Anglie, Skandinávie…
Myslíte černý satirický humor?
Ano, černý satirický humor. Zase tolik ho nemají Italové a Litevci. Poláci ho také moc nemají, ti jsou příliš vážní. Rusové ho mají trochu. Takže je to v podstatě perspektiva, která se zrcadlí odlišně na různých místech ve světě. Já určitě nejsem bavič. Pouze využívám humor k předání hlubší zprávy. Myslím si, že rozdíl mezi mým stylem práce a tradičním divadlem je, že tradiční divadlo se rozděluje buďto na komedii, nebo na tragédii, a to s sebou nese i určitá očekávání. Ale mně se líbí ta zábavná rovina, ve které divák není nucen hlubší zprávu přijmout, ale pro ty, kteří ji přijmout chtějí, tam je. Líbí se mi, že diváci si můžou sednout a říct si: „Nemusíme být pořád intelektuálové. Můžeme se jenom smát, ale pokud budeme chtít od představení něco víc, tak to tam můžeme najít.“
 |
| A DANCE TRIBUTE TO THE ART OF FOOTBALL // zdroj: jskompani.no |
Takže si všímáte, že je to vnímáno jinak jinými lidmi?
Ano a moje práce je se postarat o to, aby tam bylo těch více vrstev přítomno. Jakmile se stanete mezinárodními, myslím, že je důležité právě tyto vrstvy mít. Přitom musím myslet na diváka - můžu si dovolit udělat Popelku v Moskvě, ale v New Yorku by to nechápali. Říkali by si: „To je nějaká divná verze Toma Sawyera?“
Ve středu jsem měla možnost vidět část zkoušky Taneční pocty Ping pongu a zajímala by mě hudba ve vašich inscenacích. Spolupracujete se skladateli, či jsou to písně, které někde najdete?
Záleží na tom, jaký projekt to zrovna je. Třeba na ping pong jsem chtěl zkusit takovou kaleidoskopickou dramaturgii, což znamená, že se vše pohybuje sem a tam a ve stejném duchu se pohybuje i ta muzika - ovšem bez jakékoliv spojitosti. Nevíte, jestli je klasická, populární, jazzová, podivná, nová, stará. U jiných inscenací je zase hezké mít nějaký leitmotiv, třeba i od někoho složený. Jindy je to taková popkulturní hra s kýčem.
Podle čeho si vybíráte témata do choreografií?
Nechodím pro témata do knihovny, nežádám o peníze na výzkumný pobyt na Bali na dva měsíce. Myslím, že je dostačující žít normálním životem, číst noviny, dívat se na televizi a myslet především na této každodenní úrovni. Takže ty nápady na inscenace už v hlavě dávno mám. Pracuju s malými nápady. Líbí se mi mít malé dilema, které můžu proměnit do něčeho velkého na jevišti, místo zpracovávání velkých témat, jako je tomu třeba u opery: život nebo smrt, řecké mýty a báje... Je třeba témata zjednodušovat, aby se k lidem dostala.
 |
| A DANCE TRIBUTE TO PING PONG // zdroj: jskompani.no |
Četla jsem, že často spolupracujete s tanečními skupinami, které se věnují primárně klasickému baletu. Vím, že jste začínal s klasickým baletem. Je pro vás důležité, aby tanečníci měli základy v klasickém baletu?
Ne, moc ne. Někdy, když lidé jsou lidé vedeni jen jednou technikou, uvíznu s nimi na mrtvém bodě. Třeba na Americe je dobré to, že hranice žánru tance nejsou tak striktně dané. Takže, když se podíváme na scénickou taneční skupinu v Americe, najdeme lidi, kteří tancovali v Las Vegas, věnovali se klasickému tanci, tancovali jazz nebo hip hop – všichni tito lidé jsou tu pohromadě v jedné taneční skupině. Ale tady v Evropě, tanečníci často chodí na konzervatoř a tvoří stylově homogenní skupinu.
Kdo je váš nejoblíbenější choreograf? Řekl byste o nějaké choreografii, že je mistrovské dílo? Je někdo, koho obdivujete?
Abych byl upřímný, já sám moc na tanec nechodím, je to pro mě nudné. Rád se podívám na jiné věci - na televizi, na filmy. Mojí největší inspirací byl například vždycky Jan Švankmajer. Za jeho prací vidím, jak funguje mozek jednoho člověka. To je pro mne lepší, než nějaký styl, technika nebo metoda. Je to víc o komunikaci člověka k člověku. Ale choreografie jako umělecké dílo? Tím si nejsem jistý…
Četla jsem, že jste nedokončil školu klasického baletu. Proč jste se tak rozhodl? Co se stalo?
Myslím si, že jsem měl problémy s autoritami.
Takže žádný velký nápad za vaším rozhodnutím, jakože byste chtěl dělat něco jiného?
Ne. Nejsem provokatér a ani se nenechám vyprovokovat. Jenom nemám rád, když jsem součástí nějakého systému. Minulý rok jsem si uvědomil, že nemám vůbec žádné formální vzdělání, nemám žádné dokumenty, které by to dokazovali. Jsem diletant. Přemýšlel jsem nad tím už delší dobu.
Taneční pocta ping pongu v podání 420PEOPLE a zároveň vystoupení vašeho souboru je součástí česko-norské spolupráce, jak k ní došlo?
Natašu jsem potkal kdysi ve Švédsku a Václava jsem potkal před pár lety v New Yorku na ulici. Byli jsme si vzájemně sympatičtí - jsme ta samá generace, se stejným myšlením, stejnou perspektivou na věci… následná vzájemná spolupráce byla naprosto přirozeným vývojem. To, co to spustilo, byly granty z EU, které stále přicházeli. A hlavně také z Norska, které není součástí Evropské Unie, což vede k tomu, že spolupracuje s různými zeměmi. Takže tento rok se objevil grant/peníze na spolupráci s Českou republikou, a tak jsme se zaradovali, protože jsme spolupráci už v podstatě měli vymyšlenou dlouho dopředu. Bez těch peněz by to však bylo těžké, protože jsme obě nezávislé skupiny.
Jak se vám líbí pracovat s českými tanečníky, jsou v něčem jiní? Jsou něčím specifičtí?
Kdybychom se bavili o českých hercích, tak ti jsou více kulturně izolovaní, protože jsou kvůli své řeči pouze mezi vlastními lidmi. Ale taneční komunita obecně je extrémně mezinárodní. Takže veškerá zvědavost, týkající se kulturních rozdílů vás opustí ve chvíli, kdy vkročíte do tanečního studia. Můj rekord je 23 národností v jedné místnosti po dobu dvou měsíců. Například nyní, když jsem v České republice, nevnímám to, že jsem v České republice, ale pouze to, že jsem v tanečním studiu. Kulturní rozdíly si začnete uvědomovat až ve chvíli, kdy se ve skupině začnete bavit o textu a o tématech, tak, jako třeba my dneska – v našem představení máme loutku, která vypadá asijsky, ale mluví česky s asijským přízvukem. Bylo nezbytné mluvit o humoru spojeném s přízvuky cizinců, kteří tady žijí. Najednou jsme nebyli jen v tanečním studiu, ale v České republice.
Na festivalu Tanec Valmez a poté na Jatkách78 představíte své představení Taneční pocta fotbalovému umění. Co vás vedlo k tomu, zkombinovat fotbal a tanec? V České republice existuje poměrně velká bariéra mezi fanoušky tance/divadla a fotbalu. Je to stejné i v Norsku?
Vzniklo to v roce 1997, kdy jsem byl hluboce ponořený do scénického tance. Jednou jsem se bavil v šatně se svými kamarády tanečníky a shodli jsme se na tom, že jsme již ze scénického tance unavení – z válení se na podlaze a z neustálé potřeby být intelektuály. Než jsme začali tancovat, tak jsme všichni hráli fotbal, proto jsme si řekli, že bychom si mohli dát pauzu od toho, co jsme dělali doteď a dělat to, co jsme dělali předtím - respektive to zkusit spojit. Nebyla to žádná geniální myšlenka, spíše impulzivní nápad. Tak jsme šli do fotbalového klubu a zeptali se, jestli by nám to nechtěli sponzorovat. Taneční poctu fotbalovému umění jsme nakonec měli představit v Oslu a Bergenu, takže téměř jednorázová akce, ale nadchlo to pár Němců, kteří to považovali za nadčasové. A najednou jsme byli na turné nejen po Německu, ale po celém světě, protože to byla nová myšlenka scénického tance. Možná, že se takhle rodí dobré nápady - pitomí lidé v garáži s něčím přijdou a někdo další z toho udělá něco důležitého. Nejzajímavější na tom všem však bylo pozorovat, co se stane v publiku, kde sedí rozdílné typy lidí, kteří by se jinak nepotkali. Může to být trochu strašidelné, ale pokud vidí fotbal a tanec dohromady, možná, že příště se půjdou podívat ne jen na fotbal s tancem, ale třeba na tanec samotný. Diskuze poté byly jednou intelektuální, podruhé párty.
Viděla jsem část představení, kde tanečníci představovali skupinu fotbalových hooligans (radikální fotbaloví fanoušci, pro které jsou typické násilné bitky s fanoušky jiných týmů; pozn. red.). Snažil jste se dostat hlouběji do této subkultury, porozumět těmto lidem a věcem kolem toho?
Teď se dostáváme do divadelní vědy. To představení bylo vytvořeno v polovičce devadesátých let, v postmoderní éře, či co to bylo. Tehdy na nás byla kladena jiná očekávání toho, co bychom měli ukazovat a jaká by ta či ona inscenace měla být. Vždycky tu existovalo jedno slovo, které jsem s devadesátými lety spojoval – fragmentace. Bylo naprosto v pořádku skládat věci dohromady, rozdělit je tmou a o celku představení mluvit až potom. Nebylo zapotřebí dramaturgie v takovém smyslu, jak ji chápeme dnes. Konceptuální věci v devadesátých letech ještě nebyly v módě. Spíše jsem se tedy zamýšlel nad tím, o čem fotbal je, jak ho můžeme ukázat z mnoha úhlů: jeho romantická stránka, vzpomínky z dětství, letní prázdniny, ve sprše, chuligánské téma, krása toho sportu, jeho estetika… Další a další části… Je to skoro jako kabaret, kabaret scénického tance s mnohými malými scénkami.
V dalším představení se věnujete tématu ping pongu. Proč zrovna ping pong, není to populární sport ani tak velký fenomén jako fotbal… A proč máte v představení asijskou loutku?
Patnáct let po Taneční poctě fotbalovému umění jsme přemýšleli nad tím, že bychom chtěli uzavřít kruh. Řekli jsem si: „Pojďme udělat něco pitomého, nějakého malého protivníka fotbalu a spojit to jedním tématem.“ A co je to vlastně ping pong? Všichni si myslí (pokud ho zrovna sami nehrají), že je to stupidní. Ani se na to nemůžete dívat v televizi, protože není možné sledovat míč. Celý ten koncept míčku, který jde pořád sem a tam, sem a tam, sem a tam jsme přidali do našeho představení. Je na tom něco asijského. Je to velice pitomé, jednoduché a je zde půdorys pro nějakou filozofii. Všude po světě je mnoho lidí, kteří hledají smysl života a dávají si ho do kupy, pomocí „life-couchů“. Teď se sem hrnou různé, hlavně východní filozofie. Třeba v Norsku právě máme ženy kolem 30-40, které pijí jenom džus - to je to, co je uceluje. Tak jsme si řekli: „může být ping pong falešná filozofie?“ Není to o tom sportu, je to o té myšlence. Máme zde loutku asijského guru, který bere peníze. Takže ping pong jako sport je smíchán s citáty z filmů Brucea Leea, Jackie Chana a této falešné filozofie. Když o tom teď tak povídám, tak si všímám, že to není jednoznačná, jednoduchá myšlenka.
Jaký je rozdíl pracovat se svou taneční skupinou a mimo ní?
Samozřejmě, když pracuju v Oslu se svými lidmi, je to rychlý proces, protože už jsme stejně naladěni. Je to takový vesnický syndrom. Řeknete půlku věty a druhý se tomu směje, protože ví, jak budete pokračovat. Pro kontrast se ale zase vrátím k extrému těch 23 národností v jedné místnosti - byl to Louskáček ve Vídeňské státní opeře, jedné z nejtradičnějších scén v Evropě. Byl to Louskáček a všichni vědí, oč jde, a nemusel jsem tedy o tom dlouho debatovat. Ale například ping pong bych s nimi dělat nemohl, to by bylo neustálé vysvětlování. Ne všichni vědí, kdo to byl Bruce Lee a ne všichni znají ping pong.
Spolupracujete někdy s jinými soubory v Norsku?
Ne tolik, vlastně ne. Myslím si, pro taneční soubory menších zemí je nejvhodnější cestovat a spolupracovat v zahraničí, protože v jejich zemi je mezi soubory velká konkurence. Je rozdíl mít taneční soubor ve Francii, protože vás uživí i to, když budete jezdit na turné pouze po Francii. Ale třeba 420PEOPLE nepřežijí, pokud nepůjdou za hranice České republiky, kde je 99% jejich diváctva, tím pádem lístků, tím pádem peněz.
Pomalu se blížíme k závěru našeho povídání. Napadá vás něco, co byste chtěl ještě čtenářům sdělit?
Ano. Možná k teatrologii? Pracuju v divadle s tanečníky a herci, tak půl napůl, jdu ve šlépějích divadelního světa a v divadelních projekcích jsou vždy velice zajímavé dramaturgicko-umělecké otázky. Hodně toho bylo napsáno a je zde velké členění kompetencí. Tak jako ve filmovém businessu. Co je vlastně dobrý scénář? Můžete o tom napsat mnoho knih a mnoho knih si o tom přečíst. Ale velmi málo knih bylo napsáno o scénickém tanci a často to, co je napsané, mizí. Teď pociťuju trend, zvlášť v Evropě a ve Skandinávii, že divadelní věda vstoupila do světa scénického tance – děje se tam mnoho zajímavých věcí. Ale cítím, že je nedostatek kritických debat ohledně toho, zda je tento zájem teatrologie o scénický tanec důležitý, či ne.
Cítíte tedy nějaké napětí mezi divadlem a tancem? Akceptují se obě strany? Máte nějaké zkušenosti, kdy se divadelní teorie a taneční teorie střetly?
Pokud k střetům dojde. Já sám se jim snažím vyhnout, protože začnu být úzkostlivý. Samozřejmě, že se dramaturg Německého národního divadla bude ptát na jiné otázky než dramaturg tanečního představení. A nemyslím si, že je zde vzájemný respekt. Ale myslím si, že obecně divadelní a filmová dramaturgie přemýšlí více nad tím, jak dostat nějakou zprávu k lidem. Oni přemýšlí nad divákem po celou dobu, protože taková je tradice. „Instituční“. Divadlo a filmové korporace potřebují peníze, tržby, aby pořád byly schopni najít cestu k nějaké diskuzi nad uměleckou formou. Ale v scénickém tanci taková tradice není, my jsme nikdy neměli nůž na krku. A já cítím, že mnoho z taneční teorie je autonomní, vztahující se jenom na proces a na uměleckou formu, kde klíč k divákovi a komunikace s ním už není zajímavá. I když taneční představení nikdo nevidí, i tak má nějaký význam. Ale na
divadle je zajímavé, že potřebujete zpětnou vazbu od diváků, abyste
mohli odůvodnit svou práci. To kouzlo se neodehrává ve studiu, ale stane
se ve spojení s diváky.
Kdybychom se zamysleli nad hypotetickou evolucí scénického tance, kam se podle vás ubírá? Kam by se podle vašeho názoru měla ubírat?
Na toto snad ani názor nemám. Znám trendy, jako je třeba francouzská Haute Couture, která každý rok přinese novou barvu, nový styl. A my se tomu smějeme, protože je to móda, přitom nám po chvíli dojde, že naše pole působnost s módností pracuje také. Scénický tanec je toho hezkou ukázkou. Je to však dobře – je přirozené, že se věc mění. Kdyby vše bylo fixováno, bylo by to špatně. Co mě však na lidech ve scénickém tanci mrzí je, že si nejsou vědomi faktu, že uprostřed tohoto trendu jsou. Byla by to cesta, jak se nebrat moc vážně.
A závěrečná, má osobní otázka. Máte Taneční poctu fotbalu a ping pongu, co chystáte dalšího? Protože já miluji skoky na lyžích!
Panebože! (směje se) To by bylo představení, které by se hrálo jenom jednou a bylo by velmi krátké, protože by herec na konci umřel.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.