3. června 2015

#ROZHOVOR: Nataša Novotná

Nataša Novotná, štíhlá, krátkovlasá tanečnice s výraznými rysy ve tváři a nesmírným charisma, ale také choreografka a výkonná ředitelka 420PEOPLE, jednoho z nejvýraznějších tanečních souborů, který přesahuje hranice České republiky. Rozhovor se uskutečnil ve zkušebnách Studia ALTA, krátce po zkoušce nejnovějšího představení Taneční pocta ping pongu - o 420PEOPLE, festivalu Tanec Valmez, Vizi Tance, ale také o minulosti i budoucnosti české taneční scény.

Rozhovor pro vás připravila Barbora Truksová a na redigování se podílela Zdeňka Valečková. V brzké době poskytneme tento rozhovor také v anglickém jazyce. A v příštím rozhovoru se vám představí Jo Strømgren!

*****

Kdo vlastně v současné době tvoří 420PEOPLE? 
Úplně v začátku jen Václav Kuneš, já Nataša Novotná, a náš první manažer Ondřej Kotrč. Po dvou letech jsme si k sobě začali stahovat světelného designéra, opravdickou manažerku a opravdickou píáristku, nyní máme i svého člověka, který se věnuje fundraisingu… I přesto ale musí mít všichni přehled - v tak malém počtu lidí si nelze hrát na to, že „já jsem jen ředitel, já tedy jen řediteluji“. Nicméně teď po šesti, sedmi letech začínáme mít konečně pohodové zázemí.

Nyní jsme v bodě, kdy nás čeká další velký krok, protože company přirozeně roste a více hrajeme i v zahraničí, cítíme tedy větší potřebu mít vlastní prostor. To je náš největší úkol pro nadcházející rok - najít si v Praze vhodný prostor, kde bychom jako entita 420PEOPLE mohli fungovat. Jde skutečně o zkušebny, nechceme dělat žádné nové taneční divadlo, ani není v našem zájmu nějaké vlastní mít, navíc v Praze hrajeme jak v Arše, tak na Nové Scéně, v divadle Ponec a nyní jsou tu Jatka78. Po těchto scénách jsme rozmístěni a soustředíme se především na to, abychom mohli vyjíždět do zahraničí - to je pro nás důležité zejména z existenčních důvodů. To zázemí nás nyní ale nejvíce tlačí… Usadit se, mít zkušebny, kancelář a sklad pro dekor a kostýmy.

Daří se vám to?  
Je to momentálně priorita. Vzhledem k tomu, že to pro nás bude znamenat nějakou investici, nechceme to uspěchat – jde skutečně o hledání prostoru, který bude odpovídat specifickým potřebám. Jsme takové skleníkové rostlinky, které bez specifického prostředí jen živoří. Na tanečníky je dnes kladen mnohem větší nápor na fyzično, musí zvládnout mnoho stylů a to jsou pro tělo velké šoky. Takže mít ve facilitě saunu a maséra k ruce, to už je dnes ve světě naprosto normální. Člověk by si řekl, že je to luxus, ale k té práci to patří a když už ji chceme dělat, tak se vším všudy.

Hamletophelia
zdroj: 420people.org
Při zkoušce, bylo vidět, že tančíte, a zároveň sami sebe opravujete. Jaké to je, když nemáte žádného tanečního mistra, který by stál nad vámi a hlídal to jako celek?  
Ideální a nejběžnější je stav kdy choreograf sám netančí, vede zkoušku a sleduje dění zvnějšku spolu se svým asistentem. Pro nás je situace taková, že tančíme a zároveň musíme zkoušku vést. Máme s tímto stylem práce už velkou zkušenost, takže se s absencí baletního mistra popereme. Základem je komunikace a na všem se dá domluvit, takže to neshledávám jako velký problém… Spíš je to velký zápřah na psychiku toho člověka, protože musí zvládat svou taneční roli, a zároveň kontrolovat a hlídat ostatní, dokud to nezvládají sami.

Vedete si tréninky i mimo zkoušek jednotlivých choreografií, nebo je to na tanečnících, udržovat se v kondici fyzické i technické?  
Ještě stále nemůžeme zaměstnat naše tanečníky na plný úvazek, takže všichni mají ještě další práci, a většinou jsou před naší zkouškou už roztančení. A pokud ne, tak je fajn si dát chvilku nějakého společného pohybu - nemusí to být vyloženě trénink, postačí společná variace na téma, abychom se naladili na stejnou vlnu.

Jací jsou tanečníci ve vašem souboru – požadujete klasické základy? Vy sama jste vystudovala na konzervatoři klasický tanec, je pro vás klasický základ u tanečníka důležitý? I u Taneční pocty ping pongu je vidět, že se z klasického tance vychází.  
Ano, tedy pro tanec, jak ho děláme my - a že těch způsobů, jak se dneska hýbat, je milion. My věříme v klasický základ. Já to ráda přirovnávám k hudbě. Teprve tehdy, kdy muzikant zná noty, si s nimi může začít hrát a improvizovat. U tance je to podobné - je dobré mít zvládnutý základ, kterým je pro nás klasický balet, který dá tělu určitou linii, a od kterého se dá derivovat dál. Většina tanečníků má tedy vystudovanou konzervatoř, tudíž původně klasický základ. Ale talenty se objevují všude, a pokud přijde někdo, kdo si sice ke klasice nikdy ani „nečuchnul“, ale má obrovský talent, může se u nás uchytit.

420PEOPLE fungují už několik let. Jaké spolupráce byste zdůraznila jako ty nejpodstatnější, které soubor posunuly dále?  
Už od počátku jsme uvažovali o tom, jakým způsobem se tady na české scéně uvést, dostat se do podvědomí diváků. Pomáhali jsme si významnými konexemi ze zahraničí, které dodnes udržujeme. Hned zpočátku nám vyšel vstříc skvělý choreograf Ohad Naharin, kterého nyní (vlastně několik let po nás) bude uvádět ND (viz též Portrét Viktora Konvalinky, pozn. redakce). Jsme hrdí na to, že Ohada Naharina dělali v ČR poprvé 420PEOPLE. To byla zásadní spolupráce. Dalším je náš mistr a guru - Jiří Kylián, od kterého máme na repertoáru Duet. Pokud stojí jedno z těchto jmen na repertoáru vedle těch našich, je to pro někoho možná důležité. A asi je to i dobře, my se nebojíme srovnání, což je možná odvážné. Ale byla tu i další známá jména - Crystal Pite z Kanady hostovala se svým souborem, Saburo Teshigawara, japonský choreograf… A nyní Jo Strømgren, jehož premiéru představíme v červnu na festivalu Tanec Valmez. Ať už jde o choreografy či tanečníky, vždy je ona spolupráce s cizinci důležitá nejen pro nás, ale i pro český taneční rybník. Fyzické setkání se s jiným způsobem práce, jiným druhem pohybu, observovat, vidět, jak se ty věci dělají jinde – to je pro nás velmi podstatné. Nicméně repertoár stavíme především na našich věcech, je třeba se prezentovat vlastní prací.

Čím se podle vás 420PEOPLE odlišují od ostatních českých souborů?  
To si musím rozmyslet, abych nebyla k ostatním příliš krutá… :)) je na každém souboru, aby si uvážil, v čem se chce lišit. U nás nejde jen o kvalitu tanečníků ve smyslu, jakým způsobem s nimi pracujeme, a co jsou schopni na jevišti poté předvést. Důležitý je celek - mít světelného designéra, nebo skládat hudbu speciálně pro představení. Všechny složky, ze kterých se představení skládá, jsou u nás brány jako sobě rovnocenné. V tom je naše síla oproti ostatním. Raději bychom odložili premiéru, než abychom měli představení napůl hotové, či nemohli zafinancovat hudebníky. Nad každým představením uvažujeme tak, aby bylo precizní ve všech složkách. To se týká i PR – jaké jsou fotky, jak vypadá grafika…

 Phrasing the Pain
zdroj: 420people.org
Prostor Jatka78 – bude to poprvé?  
Na podzim během zkušebního provozu jsme připravili show 420PEOPLE pro Jatka 78, kde pokračujeme ve spolupráci s českou kapelou Please the Trees. Toto představení chceme v červnu opět na Jatkách hrát, byť v trochu jiném převleku.

Budete tam přesouvat i další své inscenace?  
Snažíme se každou novou premiéru umístit do některého z pražských divadel, které nám vycházejí vstříc, či které si můžeme dovolit pronajmout. Do Jatek78 plánujeme od podzimu umístit Ping Pong od Jo Strømgrena, který bude mít premiéru v červnu na festivalu ve Valašském Meziříčí.

Blíží se zmíněná premiéra Taneční pocty ping pongu od Jo Strømgrena. Jak se vám podařilo s ním navázat spolupráci?  
Před zhruba deseti lety jsem pracovala ve Švédsku, kde jsem se setkala s jeho prací. Strømgrenovy kousky mě ohromně baví, je to člověk, který má v sobě spoustu humoru a jiný, takový severský způsob uvažování o jevišti vůbec. Vždy jsem ho měla někde vzadu v hlavě. Když v loňském roce zástupci festivalu Tanec Valmez přišli s tím, že se otevřeli Norské fondy pro živé umění, a zdali nemáme v Norsku nějakou spojku, ihned mi Jo vyvstal na mysl. Zvedala jsem telefon a šlo to samo. Je to velice sympatický člověk s přehledem a protože v Norsku chápou, že jsou jako kulturní sektor zabezpečeni úplně jinak, než my tady, je pak práce radost, a já se těším na každé naše setkání.

Česko-norská spolupráce je tedy hlubší, než pouze na rovině umělecké tvorby.  
Ano, jde o norské fondy - ČR dokázala otevřít tento zdroj, který je důležitým kanálem pro financování. Bez těchto fondů bychom si to nemohli dovolit. Především se ale jedná o spolupráci Tanec Valmez, 420people a Jo Strømgren Kompani na tomto koprodukčním projektu.

Na jeho inscenacích vás baví humor, představení Ping pong jste si vybrali vy?  
Když jsme se spojili s Norskem, bylo velmi málo času. Takovéto projekty se většinou plánují nějaké tři roky, my jsme měli jen rok a je mnoho elementů, které musí sednout - shodnout se na tom, co bude fyzicky a prakticky možné, co bude vhodné pro diváky… už jen to, že jsme se sešli termínově, byl obrovský úspěch. Pingpong je velmi úspěšný kousek, se kterým objeli celý svět a ve své company ho dávají už trochu k ledu, neboť mají nové věci. Pro norskou stranu bylo tedy ideální tuto choreografii předat dál. A nyní s ním budeme jezdit my. I vůči divákovi je toto spojení výhodné, jednu z rolí v tomto představení hraje loutka, a my Češi jsme takový loutkářský národ, což se mimoděk stalo takovým pěkným spojovacím prvkem.

Pocta ping pongu tematicky navazuje na inscenaci Taneční pocta fotbalovému umění, kterou diváci mohou vidět též na festivalu Tanec Valmez, a také na Jatkách78. Spojení tematizace sportu s tancem, to není v ČR zase tak běžné. Vnímali jste propojení ducha tanečního se sportovním?  
I v pingpongu se dost mluví o filosofii. Jde o paralelu jednoho prostředí ke druhému, podobnosti nastávají tam, kde je nečekáte. Sportovní fanoušci mohou přijít do divadla a být překvapení, jak se to dá udělat.

Mezi světy fotbalových a tanečních fanoušků je obvykle velká bariéra.  
Můžeme to tak vnímat, nicméně právě proto je sportovní tématika tak zajímavá. Cesta, jak se "odpředsudkovat" a zbytečně nevymezovat. I my máme rádi sport, nic nebrání tomu, aby sportovci respektovali jiná umění.

Co víc se dá říct k festivalu Tanec Valmez? Co můžeme očekávat? Avizovaná jména jsou velice zajímavá.
S festivalem Tanec Valmez spolupracujeme už od roku 2009, první ročník byl 2008, takže se dá říci, že jsme s festivalem ve spojení prakticky od začátku. Komunikujeme s pořadateli a snažíme se být nápomocní - přeci jen máme větší přehled o tom, co se děje ve světě. Jsme moc rádi, že ve Valmezu uvažují tím způsobem, že se i oni se sami chodí ptát, mají zájem festival rozšiřovat. Na rozdíl od roku 2009, kdy na nádvoří zámku Žerotínu bylo jen malé jevišťátko, tak v letošním roce už víme, že bude velká zastřešená scéna, a že diváci budou sedět na elevaci. Je to v těch malých detailech, kdy vidíme, že festival a jeho zázemí roste. Místní lidé se to také učí - každý rok chodí více a více lidí a je vidět, že to má na celou komunitu obrovský vliv. Celý Valmez teď tančí a všichni vědí, že v červnu jdou na ten festival.

Takže místní publikum tento druh tance přijal pozitivně?  
Ano, velmi pozitivně. Repertoárový průřez je velmi pečlivě vybírán. Nepřivezli bychom na festival něco, co je poslední, nejmodernější věc, protože pro publikum, které je nedotčené, by to bylo zbytečně náročné. Chválím tento postup, kdy je publikum pomalu učené k tomu, aby tanec chápalo.

Jste držitelkou Ceny Thálie za rok 2008 (Small hour), kterou jste získala již jako členka 420PEOPLE. Myslíte, že se české publikum naučilo vnímat současný tanec? 
Je to lepší! A je to jedna z mála věcí, kterou lze vytáhnout jako pozitivum. Ač se to děje pomalu, tak divácká obec narůstá, a s každým představením získáváme nového fanouška. Už máme i mladší fanoušky, kteří chodí na naše představení i několikrát. Je to podobné, jako když máte nějaký oblíbený film - také si ho pustíte několikrát. Jsem za to moc ráda, že se nám daří získávat diváky takto kontinuálně. To je důležitý moment. Ano, počítáme s tím, že na představení současného tance nebude chodit celý svět, ale rozhodně si nechci stěžovat, protože noví lidé se objevují a je jen na nás, jak si oslovíme mladou generaci, a zdali se nám to podaří.


Co byl ten moment, který současnému tanci otevřel cestu? Přeci jen, před revolucí tato scéna prakticky neexistovala. Kdy přišel ten zlom, kdy se to začalo brát vážně?  
No my s tím vlastně doma stále bojujeme. Bohužel má u nás stále většinová společnost pocit, že tanec je spíše hobby, než zaměstnání, ve kterém člověk tráví mnoho hodin denně, a že to je náročné jak fyzicky, tak psychicky. Děláme tedy takovou osvětu i tomuto povolání. Po roce 1989 se se současným tancem u nás roztrhl pytel, ale nebylo to zrovna to nejlepší - mnoho diváků, kteří jej šli objevit, nemohlo tu novotu pochopit a byli navždy ztraceni. Od doby, co jsou v Česku 420PEOPLE (smích), tak se divák dostane také k představením, která ho osloví, ze kterých mu spadne brada a zjistí, že nic takového předtím neviděl, a že to v něm uvnitř něco probouzí. Tím, že jsme nonverbální umění, vzniká zde jakási metaspojitost s divákem. Společnost jde pomalu dobrým směrem, vrací se ke svému tělu, už nejde jen a jen o ekonomický růst. Myslím, že jsme v dobrém čase, abychom udělali tanci zase dobré jméno.

Když mluvíme o ekonomickém růstu, je vůbec možné nezávislý taneční soubor utáhnout finančně?  
Je to tady v Čechách velmi těžké. Musíme hodně šetřit, ale to mají všichni nekomerční umělci. Možná se k tomu ani nedostávejme. Máme samozřejmě dlouhodobou podporu od Ministerstva Kultury, magistrát nám v minulém roce poprvé přidělil tříletou dotaci, takže se nemusíme tolik strachovat, jako když to je z roku na rok. Máme štěstí, že od roku 2009 nás podporuje také francouzská pobočka nadace BNP Paribas - ti se soustředí primárně na hudbu, nový cirkus a současný tanec, a my jsme jedním z mála mimofrancouzských souborů, které tato nadace podporuje. To je pro nás velká pomoc nejen, co se týká finanční stránky, ale oni nás učí skutečné komunikaci. Přesto, ani po sedmi letech, si stále nemůžeme dovolit zaměstnat tanečníky na plný úvazek, oslovit mecenáše… to jsou věci, na kterých stále pracujeme, ale to je dlouhodobý proces - je to o důvěře a je třeba počítat s tím, že to ještě bude nějakou dobu trvat. Podstatné je pro nás vyjíždět do zahraničí, jinak bychom museli hodně snižovat svou životní úroveň.

Nyní jste měla srovnání s Norskem a tamním financováním kultury…  
To je úplně diametrální rozdíl. Dostávali jsme úplné záchvaty smíchu, když jsme srovnávali rozpočty na jednu stejnou věc.

Odráží se to v kvalitě? Nebo jste schopni to nějak překlenout?  
Stoprocentně se to odráží. Ale musíme s tím počítat - tedy si našetřit - abychom měli dostatek na dosažení plánované kvality. Je tedy spíše rozdíl v tom plánování, nemůžeme si něco začít s tím, že nevíme, jak to bude, či že bychom museli něco ošidit. A my nešidíme, raději čekáme, dokud nemáme zajištěn dostatek.

Jste jedna z nejvýraznějších osobností této scény, máte mnoho dalších aktivit…
Až moc! Ubírám.

Co z toho považujete za nejdůležitější? A co ubíráte?  
Já jsem primárně tanečnicí, po příchodu do Čech jsem ale chtěla mít soubor. Je jiná věc mít hypotetický sen, a něco jiného na tom reálně pracovat. Také jsem vlastně jenom člověk z masa a kostí. Nechci pracovat tolik hodin denně. Práce pro vlastní soubor, to je bez diskuze. Na druhé straně jsem také aktivní vůči té české taneční komunitě. Do letošního roku jsem byla předsedkyní Vize tance. Člověku chvíli trvá, než se naučí v tomto prostředí pohybovat. Já přišla z tanečního sálu, a najednou jsem se musela učit jak jednat s lidmi, co znamenají jednotlivé zákony a legislativa… posledních sedm let to byla skutečně vysoká škola, během níž jsem se naučila, že čas si člověk musí dobře managovat. Ubírám nyní z předsedování Vize tance, což neznamená, že už nebudu okolo. V Čechách stále bojujeme s tím, že nemáme vzdělané produkční. Lobuji teď na Taneční katedře HAMU, aby se předměty jako fundraising, arts management, produkce atd. vyučovaly. Pro soubory by byla obrovská pomoc, kdybychom měli studenta, který by v rámci stáže byl po ruce jako produkční.

 Sacrebleu
zdroj: 420people.org
Sledujete i mladé, začínající tanečníky? Jak vnímáte výuku na školách, konzervatořích, co se týká současného tance?  
S mladými jsme v kontaktu, ostatně sami vyučujeme - jak na konzervatořích, tak ZUŠ, takže přehled v podstatě máme. Ale také díky tomu máme přehled o tom, že je potřeba reforma v tanečním školství. Ať už se jedná o střední odborné, či vysoké školy (taneční katedry). Mluvíme o změnách nahlas a celá komunita se připravuje na to, že ty změny jsou nutně potřeba. Potřebujeme se naučit reagovat na aktuální svět, současné potřeby. Chce to zpružnění rozvrhu a komplexnější vzdělání. Aby lidé, kteří ze škol vycházejí, měli trochu větší přehled.

Přehled myslíte v rámci pohybového rejstříku, nebo i z hlediska intelektuálního?  
Obojí. Ono to jde skutečně ruku v ruce. Čím více má člověk zkušeností už ze školy, čím více stylů se ho dotkne, čím více je nucen pracovat s odlišnými lidmi… to všechno musí člověk nějak zpracovat, to jej obohatí. Jistě, je to ale o lidech. Mnoho z vyučujících má před důchodem, ale především jsou velice uzavření novinkám. Vítala bych, kdyby pedagogové měli stále touhu se učit novým věcem. Je to ale také dáno tím, jak to probíhalo během jejich kariéry, v průběhu života. Pokud si ti lidé nemuseli 30 let udržovat nějakou svou odbornost, tak teď už je to pozdě to měnit. Bude to asi opět otázka pro Vizi tance, aby v těch strukturách byly věci nastaveny logicky. Aby se pedagogové museli v tom oboru udržovat tzv. up to date. To se pak vždycky vrátí na studentech. Nyní je to nastaveno tak, že vyjdou vysokou školu, a pak celý život vyučují jednu a tu samou věc.

Mnohokrát byla zmíněna Vize tance. Jaký je její cíl?  
Systém je u nás ne zcela existující, je tedy před námi mnoho úkolů, které jsou kontinuálního charakteru. Nelze uvést jeden cíl, máme jich několik, ale určitě je cílem vytvořit fungující zázemí, aby byla zajištěna péče o tanec. Nejbližším cílem je ale v tuto chvíli zavést tzv. transition centre, které se bude věnovat druhé kariéře tanečníků. Jde o to, aby tanečník, který se celý život koncentroval na jednu věc, měl poté trochu oddech a prostor na to se rozhlédnout a připravit na jiné povolání.

Jak vnímáte českou taneční scénu? Je zde nějaké jiné těleso, které vás baví sledovat? Nebo co tady naopak chybí?  
Já jsem v tomto velmi kritická. Né mnoho z představení současného tance u nás si dokážu opravdu užít. Jak jsem zmínila výše, ve většině případů pokulhává některá z vrstev inscenace, světla, zvuk.. a to hned odvede mou pozornost. Snesla bych obecně také o něco techničtější interpretaci, někdy mám pocit, jako bych poslouchala falešný koncert.

Jsou nějací choreografové, kteří se vám zdají nadějní? Za předpokladu, že by tedy měli ono zázemí.  
Určitě ano! Nápadů a mladých lidí, kteří chtějí tvořit, je spousta. Spousta nadšených a skutečně zvídavých. Vlastního favorita ale v tuto chvíli nemám.

Mé jsou již u konce a vám se blíží premiéra. Těšíte se, nebo jste spíše nervózní?  
Těším se! Toto bude fajn premiéra a máme ještě dostatek času na přípravu. Pokud by se mělo hrát zítra, tak to bude obrovský stres, ale naštěstí máme ještě týden. Těším se skutečně moc! I tím, že je to již existující kus, nebude stres s takovými prvky, jako je nasvícení, a podobně. Takže si můžeme užívat tančení, a na to se těším moc.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.