#JiráskůvHronov: Šíleně dlouhý (ne)humor

85. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

ŠAMU Štítina - A. Neilson: Lháři
úprava a režie: Ondřej Benda

Poslední den festivalu. Úmorné a všemi připomínané vedro sílí, přičemž aktivita i účast diváků (nejen vzhledem k posledním představením) slábne. Zhruba třetina Jiráskova divadla je před drsnou britskou komedií o citlivých policistech (jak praví anotace) prázdná. Bohužel nepotrvá dlouho a hlediště divadla bude ještě prázdnější.

V dubnu jsem na našem blogu publikoval takovou malou všeobecnou úvahu na téma bulvární komedie. Nezastával jsem se ani jedné, ani druhé strany a snažil se udržet si objektivní odstup. Tentokrát se však musím, na těchto pár řádků, postavit k „odpůrcům“, neboť štítinská inscenace se mnou pohnula natolik, že jen stěží jsem si tam „odpotil“ i tu druhou polovinu. Ale zkusme to vzít popořadě.

Ještě než se otevře opona, rozezní se nechutně známá vánoční hitovka „Let it snow“ (pokud jsem si to kvůli šílenému horkodusnu v sále špatně poznamenal, doplňte si jinou podobně ohranou píseň z reklamy nejen na „dobrou kávu“), která už předurčuje lacinou, prvoplánovou a vánočně situovanou zábavu. Dost možná proto už po chvilce několik diváků upadá do hlubokého spánku s pestrými divadelními sny. V příšerně líném tempu s nepříliš dobrými hereckými výkony se po nekonečně dlouhé hodině dozvídáme asi toto: dva policisté (Blunt a Gobbel) přicházejí oznámit starým rodičům zprávu o tragické nehodě jejich dcery, ale protože se to bojí říci na rovinu, vyloží si rodiče jejich podivné vánoční avízo tak, že zemřel jejich (už tak starý) pes. To velmi zasáhne maminku v blond paruce, která náhle jakoby zešílela. Do těch blábolů, které z ní začnou vycházet a všeho kolem v rozbředlých mini-situacích, ve kterých se díky chvilce nepozornosti dá lehce ztratit, se přimotá podivný reverend. Ten nespokojen s tím, jak nešikovní (leč vánočně ohleduplní!) policisté jednají, se rozhodne situaci řešit. A dostane obuškem po hlavě a padá opona.

Aha, jasně. Takže tahle nekonečná hodinka nám servíruje jedno velké nic, které se pokouší být „bulvárně funkční“, ale není. A mě to, co tam říkají, vlastně vůbec nezajímá a nevím, zdali se po přestávce vrátím. Totéž kolem mě prohlásí i několik dalších poctivých diváků Jiráskova Hronova. Snadno čitelné a primitivně vystavěné situace, v nichž vtípek zapůsobí správně (čtěte: tak jak má) jednou za deset-patnáct minut, varují, abych se nevracel. Já se však vrátím, protože vím-tuším, jak to v bulvární komedii chodí a tohle bylo přeci jen připravení si živné půdy, nastavení základních zápletek a vybudování počátečního chaosu, který jako vždy a všude povede k „nečekaným“ nedorozuměním a zvratům. Vlastně nic neobvyklého...

Druhou polovinu startuje tentokrát hitovka „All that jazz“ a já doufám, že tempo inscenace bude přinejhorším alespoň takhle svižné. A ono je a já mám záblesk naděje. Rozehraná situace s reverendem vrcholí a graduje (pokud byste mě zde chytli za slovíčko, tak bych si taky zasloužil dostat obuškem), když je uschován do skříně. Temporytmus celé inscenace si trošku polepšuje, byť stále udržuje onen nehezký pocit, že sledujeme nějaký béčko-céčkový sitcom, který byl po první sérii zrušen. Ale co se v tom zmatku ještě stane: v očekávatelných situacích a očekávatelných vtipech zjišťujeme, že je tu ještě jedna Carol (jinak ta údajně mrtvá dcera), které shodou okolností strážník Gobbel v duelu kdo z koho zabije čivavu (zase nějaký ten pejskařský humor), a že blond-maminka už vlastně najednou není tak šílená, jako ještě před okamžikem byla.

Málem bych zapomněl na další důležitou postavu – tou je matka druhé (mladší a celou dobu živé) Carol, která je hrdou členkou odboje ROPROPE (ROdiče PROti PEdofilům), též známá pod drsňáckou přezdívkou Drtič1. A to už mluví samo za sebe. V tomto dějovém bordelu, ve kterém si mnohdy v podobných komediích libujeme, se uděje ještě pánský striptýz, protože reverend je vlastně tak trochu striptér (pod košilkou a talárkem má dámské rajcovní hadříky) a v jedné z předchozích situací se tahle výmluva nabízí také strážníkům, aby se opět mohli vykroutit z neustále utajované pravdy. A tak tři pánové "tancují" a publikum se směje. Vrchol inscenace. (Už bych měl odejít?)

Závěr se posléze semele v jednom krátkém momentu, tak jak tomu bývá zvykem. Rozuzlení zdánlivě veselé, byť úplný konec před posledním spadnutím opony vskutku neveselý. Snad tedy jen pro úplnost: Carol není mrtvá, ergo neměla autonehodu – jak na začátku policisté sdělují publiku – protože jela vlakem, který měl čtyři hodiny zpoždění. Mezitím ožije čivava. Mezitím tatínka klepla pepka, protože reverend policistům propíchl špendlíkem balónek, jenž mohl být metaforou k jejich nešikovné obhajobě před ním. Příjíždí Carol, Blunt a Gobbel ihned (cíleně a pro jistotu) vycházejí s pravdou ven, že jsou tu, protože jí (právě) zemřel tatínek a opona (konečně) padá.

S veškerým přihlédnutím k pravidlům, výstavbě a inscenování takových kusů musím říci, že tentokrát to bylo opravdu velmi špatné. Je na vině předloha? Opravdu se to Neilsonovi natolik nepovedlo? Nebo je to chyba překladu, za nějž "může" A. Jerie? Nebo je na vině úpravátor, režisér a zároveň ztvárňovač Blunta, Ondřej Benda, který nezvládl soubor vést (textově i herecky) a díky vlastnímu vytížení se mu tak inscenace rozpadá do převážně sotva úsměvného celku? A nebo bylo takové vedro, že mi to celé jen unikalo pod klíživými víčky a já prostě nepřistoupil na hru počeštěného britského humoru, který mám jinak vlastně docela rád? Těžko říct. Dost možná bychom se mohli pozastavit u všeobecnější otázky, kterou je problematika inscenování bulvárních textů v amatérském divadle, a která by zasloužila vlastní úvahu.

Soubor však evidentně nezůstal nic dlužen své předloze/úpravě a hrál to tak, jak to prostě umí. Z přehršle rozporuplných míst (v rámci jevištní komiky atd.) a hromady nesmyslného markýrování se občas dokázal vymanit pouze představitel Gobbela, Marek Adamczyk (profesionální záskok), který na to nešel až tak zhurta. Též je záhodno pochválit T. Konečného a T. Halška za příjemnou a pro tento typ hry vhodnou scénu. Ta se mi vlastně docela líbila, vzhledem k okolnostem. Nicméně, soubor u mě tedy napoprvé nezabodoval, ale věřím, že mají na víc. A vězte, že v této kritice se mi pohybovalo mnohem hůře, než při zdařilé kritice Osiřelého západu od Zdeňky Valečkové. Protože je to pořád komedie a hranice (ne)vkusu je děsně slabounká. Okamžik očekávání zde střídal okamžik zklamání a já si tuhle bžundu prostě neužil. Bohužel. Bohudík.

Poučení: 

Lhát se nemá, říkejte věci na rovinu. 

Nebo z toho budou vznikat (špatné) komedie.