#SnězTuŽábu: Julien Daillère

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s režisérem a hercem Julienem Daillèrem, který vede na letošním festivalu herecký workshop.

Juliene, Vy jste na Sněz tu žábu už podruhé. Loni zde byla uvedena Vaše krátká hra Shakespeare a Cervantes a zúčastnil jste se debaty o současném francouzském a českém divadle. Proč jste přislíbil účast – tentokrát s hereckým workshopem – i letos?

Z loňského ročníku festivalu jsem měl ohromnou radost – kladné přijetí festivalovým týmem, kontakt s ostantími francouzskými i českými umělci, atmosféra i přijetí publika, všechno bylo skvělé. Od té doby jsem se několikrát vrátil do České republiky buď v rámci umělecké, nebo akademické spolupráce. Moc rád se sem vracím, díky těmto kontaktům jsem se naučil i trochu česky.

Co je pro Vás divadlo? Jaký může mít v dnešní době divadlo smysl?

Divadlo je pro mě způsob, jak se můžeme znovu zabývat záhadami života. Náš rozum hledá bez ustání objasnění nebo odtajnění záhad, kterým čelíme každý den. Je to nevyhnutelný koloběh. Ale na druhou stranu si musíme uchovávat nějaké spojení s tím typem tajemství, které je nemožné odhalit a promlouvat s ním. Cesta k těmto tajemstvím nespočívá ve sdílení návykových rozkoší (exhibicionismus, voyerismus, narcismus), které špiní dnešní společnost i divadlo. Divadlo musí mít pevný rámec, ve kterém naše iracionální dobrodružství neztroskotají v potěšení a ve smrti.

Je divadlo „strava“ pro diváka? A pro tvůrce? V jakých ohledech by to měla být „strava“?

Divadlo živí poetický rozměr lidské bytosti, schopnost, která nám umožnila objevovat svět okolo nás a jeho tajemství nad rámec čistě racionálního vztahu k objektům. Jestliže nebudeme pravidelně rozvíjet tuto schopnost lidské bytosti, tak zchřadne a nakonec nebudeme vůbec umět prožít poezii, která se nám bude nabízet. Úplně stejně, jako člověk trpící anorexií, který končí bezmocně a bez schopnosti strávit jakoukoli výživu, kterou pozře. To je důvod, kvůli kterému dnešní společnost – bulimická – věří v zažívání, zatímco bez ustání zvrací, vytváří si odpor k poezii a k rozumem nepochopitelnému. A někteří mají jako náhradu, aby se neunudili, vzrušující zábavy, které zaměňují za opravdovou poezii.

Znáte české herectví, české herce? Pokud ano, jaký je rozdíl mezi francouzskými a českými herci? Případně, když jste viděl loni inscenaci Shakespeara a Cervanta, co byste řekl o hercích? Pokud ne – jaké je „francouzské herectví“? Jaká jsou jeho specifika?

Znám pár českých herců, ale ne moc dobře. Mimo můj akademický výzkum a pracovní záležitosti nehodnotím výkony herců. Nerad generalizuji herce podle státu, ani z jiných hledisek. Možná je tu nějaká vnitřní francouzská schopnost vciťování se do textů, oproti české schopnosti, která se soustředí spíše na obraz a akci. Ale nedokáži řící, jestli je to pravda. A vůbec o těchto věcech nepřemýšlím, protože pracuji s herci. Věci se dějí přirozeně bez ohledu na jazyk nebo národnost.