#SnězTuŽábu: Valérie Mréjen

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s filmovou režisérkou, spisovatelkou a výtvarnicí Valérie Mrején. Režisérkou filmů, které budou promítány v rámci OFF programu.

V Paříži jste vystudovala umělecky zaměřenou školu, co vás vedlo k podání přihlášky univerzitu? Věnovala jste se umění už předtím, anebovše začalo až s přijetím na vysokou školu?
Když jsem začínala studovat, nevěděla jsem přesně, co bych chtěla dělat. Byla jsem ztracená, netušila jsem co dál. Přirozeně mě to táhlo k humanitním vědám, a tak jsem se přihlásila na humanitně zaměřenou univerzitu. Okamžitě jsem však pochopila, že tam moje místo není, a rozhodla jsem se na jeden rok zkusit výtvarnou uměleckou školu. Chodila jsem na hodiny dějin umění, na výstavy, do kina... poznala jsem spoustu věcí. Pak jsem se rozhodla zkusit přijímací zkoušky na jinou univerzitu, která stojí na pařížském předměstí Cergy, má docela dobrou pověst a kde výuka probíhá méně tradičním způsobem než v Paříži. Těch pět let tam pro mě bylo opravdu důležitých. Nepocházím totiž z uměleckého prostředí, takže setkání s novými lidmi, jejich tipy na četbu a hodiny umění, které jsem tam absolvovala, mi hodně přinesly.

Škola byla zaměřena na mnoho směry a byla otevřená různým médiím: samozřejmě malířství a sochařství, ale taky videu, instalaci, zvuku a psaní. To mi dodalo odvahu vyzkoušet různé způsoby práce. Účastnila jsem se i pár natáčení krátkometrážních filmů, kde jsem se naučila základům specifické týmové práce. A přidávám historku z mého setkání s jednou profesorkou – umělkyní. Tvořila jsem tehdy jen tak napůl a své nové výtvory jsem měla pověšené v koutě, aniž bych se starala o jejich prezentaci. Tím jsem vlastně zanedbávala a znehodnocovala to, co jsem udělala. Profesorka mě pokárala, ale udělala to dost drsně, aby mě vyhecovala k lepším výkonům. Díky ní jsem si však uvědomila, že je načase začít se aktivitě, kterou jsem trávila nejvíc svého času, věnovat naplno a brát ji vážně. Bylo to, jako by mi pomohla přejít ze stadia studentky do stadia umělkyně.

Na internetu jsem se dočetla, že vaše umělecké zaměření není tak jednostranné, jak by si návštěvníci festivalu mohli myslet. Věnujete se i literatuře a výtvarnému umění. V čem vidíte odlišnost těchto tří forem a v čem naopak pospolitost? Co vám dává literatura jiného než například film a naopak? Dají se tyto umělecké směry vůbec nějak srovnávat? Vybíráte si uměleckou formu, kterou použijete, i podle tématu na které se chcete zaměřit?
Vybírám si podle chystaných projektů a podle svých nápadů. Střídání forem umění je také způsob, jak se stále přesouvat a nezůstávat příliš dlouho u toho, co už ovládám. Nemůžu říct, co mám nejraději, ale na psaní se mi líbí, že se můžu stáhnout a být sama. I když potřebuju i ten rozruch, který je přítomen při týmové práci na natáčení nebo v divadle. Teď jsem třeba dokončila knížku, nad kterou jsem strávila hodně času, a také připravujeme s Bertrandem Scheferem krátkometrážní film, který se bude hodně odehrávat v autě. Po době, kdy jsem byla zavřená ve své miniaturní pracovně, je příjemné pracovat s herci a techniky a hledat řešení ve všech neočekávaných situacích, které při natáčení nastanou.

Jaké filmy jste vybrala na zítřejší promítání? Co o nich můžete prozradit a na co byste chtěla diváky nalákat?
Bude se promítat několik krátkých filmů. Spolu s Lindou Douškovou jsme se snažili sestavit program tak, aby byl dost pestrý. Však uvidíte... Nalákat diváky je těžké, obzvláště, když to mám dělat já.

Jaký máte vztah k České republice?
V Praze jsem byla dosud jen jednou, před několika lety na skupinové výstavě. Ale skoro všechen čas jsem strávila v galerii, kde byly prezentovány různé způsoby, jak vystavovat díla, takže je to skoro, jako bych tu teď byla poprvé. Jsem moc ráda, že můžu Prahu (znovu) poznat!