Divadlo Husa na provázku: SMĚJÍCÍ SE BESTIE
Na střeše kavárny Černá labuť proběhlo dnes odpoledne zahájení projektu Smějící se bestie, který do Prahy přivezlo Divadlo Husa na provázku v rámci přehlídky Divadlo v pohybu X. Vladimír Morávek, režisér projektu, krátce okomentoval, o co v projektu jde. Mělo se připíjet vínem, které Jan Werich odmítl pít, že je na něj ještě čas. Víno se ale nesehnalo, a tak jsme se museli spokojit s Bohemkou…
Kabinet Zelený Raoul byl první ze série diskuzí, na nichž má býti probíraná „česká otázka smíchu“. Diskuzi vedli dramaturg Miroslav Oščatka, režisérka a dramaturgyně Simona Petrů, Vladimír Morávek a zvláštní konferenciérská postava Tomáše Milostného aka Zuzana Bubílková, který několikrát vstal a prohlásil, že: „Žít v zemi, kde není humor, je hrozné, ale žít v zemi, kde je humor potřebný, je horší. Bertold Brecht. Takovej Němec.“ Původně se měl kabinet jmenovat Zelená soda a jako hosté byli pozváni Petr Čtvrtníček a další tvůrci pořadu, bohužel se je ale nepodařilo nalákat, a tak se zůstalo u Zeleného Raoula. Hosty byli nakonec Milan Tesař, autor textů (mj. dramaturg České sody), a Štěpán Mareš, kreslíř. Nejprve se ohledávalo, co to vlastně Zelený Raoul je, jak dlouho funguje, jak vznikal. Štěpán Mareš coby pábitelský typ do vyprávění vkládal řadu vtipných historek, kontroval ho ironičtější a stručnější Milan Tesař. Postupně se začaly formulovat závažnější myšlenky ohledně humoru.
Simona Petrů se ptala na jeho hranice, z čeho už je zakázáno dělat si srandu a nemohlo nepadnout ani Charlie Hebdo. Podle Milana Tesaře je důležité, aby když chce být humor razantní, a on takový musí být, tak musí být dobrý. Logicky se také dostalo k úvaze, zda už to není poněkud klišé, střílet stále do stejných lidí. Tesař z pohledu autora uznal, že na jednu stranu to klišé je, jenomže na druhou – naše politická scéna toho tolik nového nabízí každý den, že to není možné, toho nevyužít (třeba Miloš Zeman do toho jde naplno). Došlo se až k tomu, že Zelený Raoul už vlastně ani není karikatura, ale dokumentární zachycení pravdy. Protože komiks pracuje s hyperbolou, ale v této zemi se dějí takové věci, že autorům nezbývá nic než je zachytit v co nejvěrnější podobě, protože to bude samo o sobě vtipné. Mluvilo se i o České sodě, a zda by se k ní dalo v současné době vrátit. Tesař soudí, že nikoli, že doba je příliš korektní. V devadesátých letech si toho tvůrci mohli dovolit mnohem více.
A jsou tedy Češi smějící se bestie? Mareš poznamenal, že ve Francii jsou jak v kresleném, tak například v rozhlasovém humoru mnohem drsnější, takže nejen my jsme smějící se bestie. Podle Tesaře jsou smějící se bestie humoristé, kteří do někoho nebo do něčeho satiricky a kousavě vystřelí, a případně mají radost z dobrého nápadu nad utrpením druhých.
Po představení Bubiland aneb Kabaret u politické mrtvoly hrála husácko-provázkovská kapela Stones Beatles, a to nejen písničky od Rolling Stones a The Beatles. Šikovní chlapci, šikovná děvčata. Přiblížení tvorby street-artového umělce Tima se nekonalo, nebo se konalo na mě záhadném místě. Nebo v jiné dimenzi.
Kabinet Zelený Raoul byl první ze série diskuzí, na nichž má býti probíraná „česká otázka smíchu“. Diskuzi vedli dramaturg Miroslav Oščatka, režisérka a dramaturgyně Simona Petrů, Vladimír Morávek a zvláštní konferenciérská postava Tomáše Milostného aka Zuzana Bubílková, který několikrát vstal a prohlásil, že: „Žít v zemi, kde není humor, je hrozné, ale žít v zemi, kde je humor potřebný, je horší. Bertold Brecht. Takovej Němec.“ Původně se měl kabinet jmenovat Zelená soda a jako hosté byli pozváni Petr Čtvrtníček a další tvůrci pořadu, bohužel se je ale nepodařilo nalákat, a tak se zůstalo u Zeleného Raoula. Hosty byli nakonec Milan Tesař, autor textů (mj. dramaturg České sody), a Štěpán Mareš, kreslíř. Nejprve se ohledávalo, co to vlastně Zelený Raoul je, jak dlouho funguje, jak vznikal. Štěpán Mareš coby pábitelský typ do vyprávění vkládal řadu vtipných historek, kontroval ho ironičtější a stručnější Milan Tesař. Postupně se začaly formulovat závažnější myšlenky ohledně humoru.
Simona Petrů se ptala na jeho hranice, z čeho už je zakázáno dělat si srandu a nemohlo nepadnout ani Charlie Hebdo. Podle Milana Tesaře je důležité, aby když chce být humor razantní, a on takový musí být, tak musí být dobrý. Logicky se také dostalo k úvaze, zda už to není poněkud klišé, střílet stále do stejných lidí. Tesař z pohledu autora uznal, že na jednu stranu to klišé je, jenomže na druhou – naše politická scéna toho tolik nového nabízí každý den, že to není možné, toho nevyužít (třeba Miloš Zeman do toho jde naplno). Došlo se až k tomu, že Zelený Raoul už vlastně ani není karikatura, ale dokumentární zachycení pravdy. Protože komiks pracuje s hyperbolou, ale v této zemi se dějí takové věci, že autorům nezbývá nic než je zachytit v co nejvěrnější podobě, protože to bude samo o sobě vtipné. Mluvilo se i o České sodě, a zda by se k ní dalo v současné době vrátit. Tesař soudí, že nikoli, že doba je příliš korektní. V devadesátých letech si toho tvůrci mohli dovolit mnohem více.
A jsou tedy Češi smějící se bestie? Mareš poznamenal, že ve Francii jsou jak v kresleném, tak například v rozhlasovém humoru mnohem drsnější, takže nejen my jsme smějící se bestie. Podle Tesaře jsou smějící se bestie humoristé, kteří do někoho nebo do něčeho satiricky a kousavě vystřelí, a případně mají radost z dobrého nápadu nad utrpením druhých.
Po představení Bubiland aneb Kabaret u politické mrtvoly hrála husácko-provázkovská kapela Stones Beatles, a to nejen písničky od Rolling Stones a The Beatles. Šikovní chlapci, šikovná děvčata. Přiblížení tvorby street-artového umělce Tima se nekonalo, nebo se konalo na mě záhadném místě. Nebo v jiné dimenzi.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.