#VILOviny: Špork v sukni a na chůdách

2. ročník ostrovního festivalu pro malé, větší i velké diváky

Geisslers Hofcomoedianten - Malé příběhy velkého hraběte
režie: Petr Hašek

Divadelníci a zapálení barokníci nepochybně vědí, kdo to byl František Antonín Špork, ale obyčejný smrtelník (divák) by to vědět nemusel. A právě této osobnosti, nejvýznamnějšímu baroknímu a divadelnímu mecenáši se věnuje zatím dvojdílná trilogie Geisslers Hofcomoedianten Malé příběhy velkého hraběte. Skromná inscenace, členěná na dvě dvacetiminutové vyprávěnky, vznikla na motivy knihy Berty Laufrové Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. Už podtitul inscenace, jejíž premiéra proběhla letos v srpnu (kde jinde než na Kuksu), Divadlo pod sukní a na vysoké noze dává tušit té nekonečné geisslerovské vynalézavosti a barokně šmrncnutému umu.

Šlechtic František Antonín hrabě Špork (1662-1738) se jako mecenáš umění zasloužil o mnohé. Jeho jméno je trvale spojeno s vybudováním Kuksu, areálu zámku v Lysé nad Labem a jeho zásluhou se k nám vydávali zahraniční hudební mistři, jakým byl například Antonio Vivaldi. Nebo třeba také do Čech uvedl parforsní hon, založil lovecký řád svatého Huberta a byl prvním, kdo u nás představil lesní roh jako nástroj. Jedním z hlavních Šporkových zájmů bylo však divadlo. Je tedy nasnadě, že právě jemu se rozhodli Geisslers věnovat svou inscenaci. To on, jakoby stál za jejich řemeslem a tím, co dělají. Krátké příběhy o životě na Kuksu a Šporkových barokních patáliích jsou ztvárněny s nadhledem a jejich čirá divadelnost má nejsilnější oporu ve scénografické a kostýmní složce. Velké zásluhy tak jistě patří Jitce Nejedlé a Kristýně Šrolové.

První dvacetiminutovka představuje vztah Šporka s jistým Tobiášem Josefem Antonínem Seemanem, který byl své doby hofmistrem a sekretářem na Šporkově hraběcím dvoře. Jejich vzájemné pletichy a osudy ve zkratce rozehrávají vlídně nenápadnou osvětu o tom, kdo byli a jak se jim dařilo na Kuksu. Nechybí samozřejmě ani část věnovaná autorovi soch v zahradě Kukského hospitalu, Matyáši Bernardu Braunovi. Následuje krátká přestávka, kde si režisér a umělecký šéf Petr Hašek vezme slovo a toho Šporka nám přeci jen ještě tak trochu dopředstaví, stejně jako důvody a genezi inscenace. V následujících dvaceti minutách pak sledujeme Šporkovu nelehkou výchovu dvou dcer, mladší Anny Kateřiny a starší Marie Eleonory. Vše vrcholí tak trochu bizarním sňatkem jedné z nich s jejím bratrancem, Karlem Swéertsem.

Geisslers uvedli inscenaci, v rámci festivalu Vilomeniny, jako rodinou, což bylo v případě mladších dětí poněkud problematické. Důkazem jest, že i první smíchy dětského publika této pražské premiéry přecházely v postupnou stagnaci a menší nezájem. Vzhledem k tématu (baroko - Špork - Kuks) to však není až tak překvapivé. Nicméně to, jak a kde se hrálo, vynahradilo všechny případné ne-pro-všechny-záživné řeči o Šporkovi a jeho fellaz. V prvém případě je to velká veskrze „divadelní sukně“ Claudie Eftimiadisové, pod níž a v níž hrají a řádí Martin Bohadlo s Petrem Šmídem. Je to takové jeviště v sukni, podpořené tradiční geisslerovsky precizní prací s rekvizitou a výrazným gesticko-mimickým herectvím. Ve druhém případě se jedná o jakýsi pultík, laděný jako vše do šachových barev, s vyhrnovacím „závěsem“ a odklápěcími políčky, kde kromě zmíněných Eftimiadisové a Šmída, doplní Šporkovské historky i Bartoloměj Veselý.

Souhra všech herců s netradičními jevišťátky byla až na pár drobností bezchybná. Právě ona forma, veškeré uchopení příběhů a jejich převod do něčeho echt divadelního a výtvarně promyšleného, činí z Malých příběhů velkého hraběte potěšující a „vědomostně“ obohacující záležitost. Nejen apokryfní charakter příběhů hraběte Šporka v knize Berty Laufrové, ale i geisslerovská zatím dvoudílná trilogie nabízejí historicko-naučný (v tom nejlepším slova smyslu) a s nadhledem konfrontovaný pramen informací o životě hraběte Šporka a době, v níž žil. On si totiž tu pozornost, stejně jako mnozí jiní, také zaslouží. A jak lépe mu ji věnovat, než skrze akurátně dlouhé a dobré divadlo.