#3NÁCT: Do třetice všeho dobrého

8. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery

JAMU, Brno

Scénický koncert z písní Jiřího Bulise: Hodinku na Štědrý den

režie: Petr Štěpán, Mirek Ondra

Druhá sobotní inscenace Hodinku na Štědrý den v režii Petra Štěpána a Mirka Ondry je prací studentů třetího ročníku Ateliéru muzikálového herectví JAMU. Podtitul Scénický koncert z písní Jiřího Bulise je charakteristikou zcela přesnou, neboť sledujeme pásmo písní za pohybového doprovodu, věnovaných památce jedné z našich nejvýznamnějších postav scénické hudby 2. poloviny 20. století. Skladatel, hudebník a klavírista, který je spojován především s Divadlem Na provázku, HaDivadlem nebo Činoherním klubem, ale má na svědomí také hudbu k řadě televizních inscenací a filmů.

Nejde o první takovéto zpracování jeho odkazu, inscenace věnované jeho písním vnikly již v HaDivadle (Proklatec aneb Soireé s písněmi J. Bulise ve zmizelé kavárně Kolbaba, režie Arnošt Goldflam) a Divadle v Dlouhé (Kabaret Prévert-Bulis, režie Jan Borna). Nyní, do třetice všeho dobrého, i na JAMU. Jakkoli totiž zní sousloví „pásmo písní na sedmdesát minut“ strašidelně, tato „Hodinka“ boří veškeré předsudky během pár minut. Pod rukama živé kapely, kterou vede Dada Klementová, se po celou dobu střídá jedna píseň za druhou. Některé dokonce plynule přecházejí jedna v druhou, a ano, ne všechny texty jsou stejně atraktivní, a ano, po půl hodině už zní všechny velmi podobně. Nic z toho však v podstatě nevadí, protože zároveň s vynikající kapelou vidíme také výborně zvládnuté řemeslo muzikálové tvorby. Každá písnička se stává jednou mikro dramatickou situací, s vlastní atmosférou, energií a vyjadřovacími prostředky. Žádné dvě nejsou podobné, ačkoli některé na sebe více či méně volně navazují. Zde je na místě ocenit také výtvarné řešení (Markéta Šlejmarová a Juliána Kvíčalová) a choreografii (David Strnad), které měnily každou z písní v originální obraz. Jeho tvorbě slouží jednou práce se světly, jednou s hazery (obzvlášť potěší detail kouřící dopravní značky), jednou projekce. Avšak ani jedna scéna není překombinovaná a ani jediný přechod mezi písněmi nedrhnul či nepůsobil násilně. Jednotlivé scény se prolínaly natolik plynule, že bylo lze jen těžko říci, kdy k proměně vlastně došlo. Také herci jsou v této inscenaci stejně kvalitními herci, jako zpěváky a tanečníky, jejich výkony jsou vyrovnané a technicky naprosto přesné. Předvádí pestrou škálu pohybového vyjádření, pracují při tom s rekvizitami, kostýmy i samotným prostorem divadla (na festivalu, nikoliv domácím!). Jsou sehraní a přesní, jako mašina o jedenácti součástkách.

Snad jednou jednoznačnou výtkou je „dvojí konec“. Oproti předchozím písním (po nichž publikum nezřídka tleská) se jdou totiž herci po předposlední písni společně klanět. Navíc po písni, během níž se jich část pohybovala u hlediště a bylo tedy rozsvíceno a rozsvíceno zůstalo i na klaněčku. Zkrátka opravdu to vypadalo, že jsme na konci, a když se náhle zhaslo a hudba opět spustila, někteří z pohotovějších diváků se honem vraceli sednout do svých sedadel. To jediné poněkud tvoří zmatek.

A nakonec snad jen škoda nenaplněného potenciálu – celá inscenace působí, jako závěrečná či klauzurní práce, která se natolik povedla, že byla překřtěna na inscenaci (což není nepravděpodobné) a ačkoli nabízí poctivý a kvalitní průřez technikami muzikálového herectví, má velký potenciál fungovat i jako dramatické dílo, pokud by jednotlivé písně propojila dějová linka a byl z nich sestaven příběh. Nejen že se to nabízí, ale celý „jamácký tým“ na to a mnohem víc očividně má. Divák to zpočátku tak trochu očekává a mezi některými scénkami to v náznaku dokonce už chvílemi funguje. Budiž to nadhozením námětu pro další práci, mělo-li by se s inscenací nadále pracovat, mohlo by to celé dílo posunout ještě o pár levelů výš.