8. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Román Pěna dní Borise Viana je dílem, kteréžto si svou posléze nesmrtelnou pozornost získalo až po samotné smrti autora, v šedesátých letech 20. století. V roce 1946 mu totiž ještě málokdo „rozuměl“. Jde o silně literární příběh, pohrávající si na vlnách jazzu, a mezi ladnými pohyby hopsatrotu se čtenářovou, každému jinak vlastní a soběstačnou, představivostí. Pěna dní sama o sobě není jednoduchým čtením. A ať už je to čtení sebevíc poutavé/lákavé, není a nemůže být čtením pro každého. Můžete jej číst stokrát a vždy jej přečtete jinak. Můžete jej číst padesátkrát a „nepochopíte“ jej nikdy. Všechny tyto a mnohé další aspekty tedy naznačují, že je dílo na divadlo prakticky nepřenositelné, že ho nelze v celé šíři komplexně převyprávět tak aby…
Bude to právě jakási „vianovská náročnost“, myšlení a smýšlení naruby, úchvatná podivnost, které román a tenhle ne-každého-svět drží dál od divadla. Inscenován byl na českých jevištích dohromady jen sedmkrát (včetně dua SKUTR). Navíc, médium, jakým je třeba film, nabízí mnohem příznivější adaptační podmínky, což dotvrzuje i snímek Michela Gondryho z roku 2013, s výbornou Audrey Tautou v roli Chloé. Ale dokonce ani tento film si nezískal plné ohlasy a milovníky vianovských řádků víceméně rozdělil na dva tábory. Adaptace předlohy na divadlo je ještě mnohokrát komplikovanější a pro leckteré tvůrce doslova nemožná. Toho se ale režijní tandem SKUTR nezalekl a tak právě Pěnou dní završuje v Hradci Králové svou trilogii o lásce (Labutí jezero, Evžen Oněgin a Pěna dní).
Klicperovská inscenace je obstojně věrná předloze, co se týče příběhu. Hlavní linku tvoří příběhy o lásce a vlastně i příběhy o tom, jak si život dělá, co sám chce. Sledujeme poněkud plastický a ve své skryté podstatě silný vztah hlavních hrdinů – Colina a Chloé, k zániku stvořený vztah Alice a Chicka a nejprve vášnivý a nakonec možná až „život-vysávající“ vztah Colinova kuchaře Nicolase a jisté extravagantně náruživé Isis. Tvůrci se snaží mnohovrstevnatý příběh co nejvíce zjednodušit a přiblížit divákovi. A těžko soudit, zdali se jim to daří. Rozhodně se jim ale daří nastolit míru podivnosti vzbuzující v divákovi otázky, které udržují jeho pozornost spolu s němým úžasem, tu a tam rovnajícím se nepochopení – ale v dobrém.
Jistě zaujme scéna Jakuba Kopeckého, která kombinuje horizontální a vertikální prvky, podněcuje představivost, supluje jakousi snovost a podporuje plynulé prolínání jednotlivých obrazů, jež se objevují, mizí a znovu navracejí, stejně jako pomyslná a po svém si plynoucí „pěna“ dní. Této převrácenosti dominuje zadní plán s průsvitným kobercem, za nímž se ukrývá prostor pro klicperáckou kapelu Mastix. Na druhou stranu je scéna po celou dobu statická a kromě několika možností příchodů/odchodů pro herce, nenabídne víc. Ke své škodě se tak stává pouze líbivou dekorací než funkční složkou s potenciálem jít všemu tomu vianovskému naproti.
Když už jsem zmínil kapelu Mastix a živou hudbu, nutno podotknout, že významně přidává inscenaci na jejích nesporných kvalitách. Hudebním leitmotivem není nic jiného než píseň Chloe od Duka Ellingtona, která zazní hned v několika obměnách. Kontrastujícím prvkem je i energický „cover“ úryvek písně Françoise de Roubaixe Judo (Piti Piti Pa), blížící se tedy spíše k verzi od Tata Bojs (Attention aux hommes) který dodá potřebný šmrnc a obohatí ellingtonovsky-jazzový repertoár. Hojně je využívána i a cappella a broukání. Hudební stránka perfektně a naprosto přesně podtrhuje a vytváří atmosféru všech emocí a pocitů. Kromě výborné hudby, zajišťují hudebníci také ruchy, podporující stylizovaná gesta herců, přechody a „fantaskní“ maličkosti i veličkosti.
Zatímco v první části ladně i křečovitě bruslíme po naší fantazii a sledujeme plynoucí životy všech postav se všemi prapodivnostmi, druhá část míří k silným emocím, spjatým s nešťastným osudem Colinovy lásky. Od svatební cesty, kdy se Chloé nachladí, udává kromě kapely rytmus inscenaci také její nehezký kašel, několikrát záměrně rozeznívaný přes mikrofon. Ve zdravé míře dojemnosti se jistě ocitne každý dostatečně empatický divák, jenž za doprovodu posmutnělého klavíru sleduje stupňující se Colinovu bezradnost a Chloino chřadnutí na následky poetické nemoci – leknín na plíci. S atakem na city, patosem i sentimentem se pracuje velmi opatrně a nenápadně. Nic z toho neruší, nevadí – naopak. Radosti a lásky všech párů upadají do bezradných nicot a náhle tak bloudíme životem, jehož barvy z ničeho nic vybledly. Silný konec a dojem z něj nenaruší ani epilog s kočkou a myškou. Troufám si říct, že jej ve svém absurdním smyslu ještě o něco povýší.
Za krátkou zmínku, ačkoliv to příliš často nedělám, stojí herecké výkony. Ty jsou, snad kromě tří dále zmíněných, velmi vyrovnané a přesně padnoucí nastolené poetice inscenace. Miroslav Zavičár v roli Colina zpočátku příliš nezaujme, ale to snad jen proto, aby se mohl stát důležitým spouštěčem soucitu a emocí v závěru inscenace. Oproti němu Jan Sklenář v roli Chicka, který není schopen vymanit se ze své závislosti na Jean-Sol Partrovi, baví bez zaváhání po celou dobu. Hereckým vrcholem večera pro mě ale byla Marie Poulová v roli Chloé. Především díky své křehkosti, střeštěnosti a nespočtu drobných nuancí, jež se vás dotknou tam, kde mají. A to nejen v samotném v závěru.
…aby ho každý pochopil, aby se každému líbil, aby v něm každý viděl totéž a zážitek byl tak jednoznačný a úplný. V Klicperově divadle, pod fantazií a zručností Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky vytvořili chtě nechtě dlouhé, dosti náročné, silně obrazivé a imaginativní divadlo, které ale není koktejlem z pianocktailu pro všechny. V nepejorativním slova smyslu se totiž domnívám, že bude lahodit a chutit pouze vybrané společnosti – a to nejen té, která je na podobné drinky zvyklá. Stejně jako nejsou vianovské řádky pro všechny, není ani tato inscenace pro všechny. Což nemusí být na škodu. To, že se nám něco „(ne)líbí“ nebo že něčemu nerozumíme, ještě neznamená, že to v nás nezanechá nějaké-jakékoliv pocity a že to pro nás nebude nějaký-jakýkoliv zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.