Hlavně je neblbnout!

To jsme zase jednou psali něco do školy. Snažili a pokoušeli se o esej. Se vším všudy a mnohým ještě navrch. Aby nám pan profesor Just řekl, jak jsme (ne)šikovní. Jako kdybychom byli nějací F. X. Šaldové! Téma bylo "Politika a divadlo". Ti nejodvážnější z nás se rozhodli, že to v šuplíku nenechají. Takže to pověsíme sem, ať nám povyroste ta zanedbaná rubrika "Texty (nejen) o divadle".

Hlavně je neblbnout!

Aneb lehce labilní recenzentská úvaha, která by chtěla/měla být esejí.

Vlastně ani moc nevím, o čem mám psát. Patří politika do divadla? A proč by neměla? Pokud jde o politické divadlo, tedy divadlo zabývající se politickými otázkami (ne, že se politici míchají do divadla), pak je v divadle místo pro politiku stejně jako pro jakékoli jiné téma. Je to součást našeho života? Je. Že někoho politika nezajímá? Možná ne, ale nikdo nemůže popřít, že se jej dotýká. Divadlo je místo, kde se reflektuje svět, kde se snažíme jej nějak pojmenovat a pojmout, rozumět mu, objevovat jej – politika v našem světě existuje, tudíž je jako téma pro divadlo relevantní. Může nás naštvat obsah takových inscenací, dopalovat názor tvůrců na to či ono, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit (ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat...) – ale to je koneckonců správně.

Ale patří politika – politická témata – do divadla pro děti? Ano. Ano? A jaká? A jak? A proč? A v jakém věku? A není to moc kontroverzní? Nemá si na to každé dítě přijít samo? A – a – a…? Svou esej začnu trochu recenzentsky, nastíněním několika inscenací pražského Divadla Minor. Budu ráda, když tuto odbočku od vytyčeného tématu, nahodile a nekoherentně v textu působící, přečkáte a přečtete, protože – slibuji – se k ní vrátím. Domnívám se, že bez načrtnutí vybraných inscenací nemá smysl se do společného uvažování (mě a mě a vás) pouštět. Pěkně od konkrétního k abstraktnímu.

Hon na Jednorožce je autorská inscenace Janka Jirků (a spol.), která se zabývá životem Luboše Jednorožce. Luboš Jednorožec byl v roce 1950 ve dvaceti pěti letech zatčen a odsouzen k deseti letům v jáchymovském dole Svornost za to, že neudal známou svého otce, která chtěla emigrovat a za to, že jí Luboš „pomáhal“ (na nádraží jí přinesl kufry). Parafrázuji jeho slova – nevěděl jsem, za co mě zatkli, vždyť jsem nic neudělal, vůbec nic, a měl bych deset let dřít v uranovém dole? To nejde, já musím zdrhnout. Luboš Jednorožec utekl z jáchymovského dolu v roce 1951, po devíti měsících byl dopaden a odsouzen k dvaceti osmi letům vězení. Hon na Jednorožce se zaměřuje na tuto část Jednorožcova života (prožil pak ještě mnoho peripetií, než se mu podařilo emigrovat), přičemž inscenace velmi akcentuje právě důvod Jednorožcova zatknutí a vůbec velmi esenciálně – aspoň jak já si myslím – přibližuje dětem (inscenace je určená jako 10+) dobu padesátých let, princip pronásledování a perzekvování nepohodlných osob, ale otevírá i problematiku udávání. 

Divadlo MINOR - Hon na Jednorožce // zdroj: webové stránky divadla

Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským v inscenaci Jak kohouti obarvili svět dětem prostřednictvím undergroundové literatury pro děti (Ivan Martin Jirous, František Stárek, Jana Veselá) metaforicky vysvětlují/ukazují určité prostředky komunistické moci, jak ztěžovala život „nepřizpůsobivým“ lidem. Inscenace představuje rodinku, která si nemyslela ty „správné věci“, tatínek byl režimu nepohodlný spisovatel, a proto jej zavřeli do vězení. Syn tohoto „nesprávného“ tatínka objevil na smetišti břízu, která se mu moc líbila, ale v životě takový strom neviděl. A tak mu tatínek vysvětlil, že jde o strom, který se už nesází, je to zakázané, protože je považován za neužitečný. Také mu vypráví o době, kdy se neděly všechny ty nesmyslné věci, které se dějí teď. Chlapeček nový poznatek hrdě vyzvoní ve škole, za což je jeho otec uvězněn a chlapec pronásledován. Rodina je stíhaná mimo jiné i sociální pracovnicí Šedivou, která je v závěru pokořena tím, že celá rodinka vezme barvy a začne všude malovat, „obarví svět“ a z paní Šedivé je paní Zelená.

Autorská inscenace Janka Jirků Lipany se zabývá dobou mnohem dávnější, než je dvacáté století, dobou husitských válek. Husitský voják Janek Tlamka vypráví (po smrti, v nebi) svým bratrům = divákům svůj životní příběh. Janek Tlamka navštěvoval kázání Mistra Jana Husa a pak husitským hnutím a bojoval za to „pravé“ království nebeské. Za to opravdovější a správnější. Jenže co to vlastně je? Později se přidal k radikální frakci husitů, vedenou Janem Žižkou z Trocnova, a zabíjel své bratry. Ale za co bojoval? A bylo to opravdu správné? Když pak ale zemře jeho syn a později i žena, Janek padne v rozhodné bitvě u Lipan a dostává se do nebe, kde se potká s milovanou ženou a synem, ví, že království nebeské, to skutečné, je tam, kde je jeho rodina.

Už jen dvě inscenace je nutné zmínit, pak už se to propojí, opravdu.

Divadlo MINOR - Jak kohouti obarvili svět // zdroj: webové stránky divadla

Demokracie režiséra Braňa Holička názorně ukazuje dětem, jak funguje demokracie, což si děti mohou vyzkoušet na vlastní kůži. V první části se představí šest politických stran – Cvičit, Učit, Tančit, Hrát si, Neřešit a Dožít – se svými programy, konají se předvolební diskuse, probíhají volby, vítězná strana vytváří koalici, zkratkou je předvedeno čtyřleté funkční období. To vše prozatím probíhá jen v rovině „klasického“ divadla, vše hrají a dělají herci podle scénáře. O přestávce vyrazí zástupci politických stran mezi svačící děti, mezi lid, a přesvědčují je o tom, že mají volit zrovna je. Ve druhé části děti dostanou hlasovací zařízení a vše probíhá nanovo – prezentace předvolebních programů a tak dále, s tím rozdílem, že volba už je na dětech. Ty zvolí, která strana je top. Předseda strany má pak za úkol vytvořit koalici se dvěma dalšími stranami, probíhají vyjednávání a přistupuje se k průběhu čtyřletého funkčního období. Každá strana má svůj fyzický úkon (například zvítězí-li strana Cvičit, předvádí trénink pravého a levého háku), který děti opakují – počet opakování závisí na pozici strany v koalici, frekvence střídání pohybů pak na dohodě mezi koaličními partnery. V závěru pak herci vystupují z rolí politických představitelů a v písni apelují na děti, aby využívali možností demokratické volby a podíleli se na osudu našeho státu.

A naposledy – Perníková chaloupka, koncertní a hororovější verze známé pohádky od dua Vašíček – Jarkovský. Je to vlastně takový inscenovaný koncert. Písničky vypovídají o situacích, posouvají v ději, postavy skrze ně sdělují nové informace – a píseň se zde stává i hlavním ovlivňovacím prostředkem Ježibaby. Jeníček s Mařenkou jsou děti, které velmi touží po něčem sladkém, ale protože jsou chudí, jedí jen chleba se škvarky. Kvůli rozpustilé hře se dostanou daleko do lesa a ztratí tak z doslechu tatínkovu sekeru. Potkají se u perníkové chaloupky s Ježibabou, která je oblečená v kostýmu z perníčků. Ta je dlouhým populistickým a mistrovským songem (kde Ježibaba Petr Stach předvede veškeré své hudební umy) naláká na sladkost, namaže jim med kolem huby. Ačkoli děti vědí, že si od cizích nesmí nic brát, nechají se zmanipulovat, protože přeci dostaly šanci získat něco, po čem touží. Ježibaba naslibuje kdesicosi, ale pak Jeníčka a Mařenku zavře do chlívku – když se jí ptají, kde jsou všechny dobroty, co jim naslibovala, Ježibaba převrátí, že sladkosti dostanou, ale ne za účelem jejich potěšení, ne díky její přirozené laskavosti a altruismu, ale protože je chce vykrmit a sníst. Neboť to sladké už jí pěkně leze krkem. Děti se rozhodnout držet protestní hladovku, ale Ježibaba spolu s její kočkou Kitty každého zvlášť přemluví, aby perníček ochutnaly. K čemuž použijí veškeré podlé prostředky. Samozřejmě děti nakonec na Ježibabu vyzrají, Ježibaba je upečena v troubě a děti se vrací k tatínkovi.

Divadlo MINOR - Lipany // zdroj: webové stránky divadla

Co mají tyto inscenace společného? Jak souvisí s politickými tématy v divadle pro děti? Jednoduše – každá z popsaných inscenací je v podstatě politická, zabývá se nějakou formou politické moci. Každý z tvůrců na to jde jinou cestou, skrze odlišná témata. Hon na Jednorožce přibližuje nejtužší dobu komunistického režimu prostřednictvím příběhu mladého kluka, který měl rád jednu slečnu, ale místo toho musel dřít v dolech, ačkoli vůbec nic neudělal. Režisér skrze intimní, osobní a k tématu hrdinství zobecnitelný příběh skutečné osoby dětem napomáhá představit si, jaké to tehdy asi mohlo být. Co asi mohl Luboš Jednorožec prožívat. Prostřednictvím jedinečných = divadelních postupů vytváří velmi konkrétní a silně působivou atmosféru, která přibližuje toto období šíleného strachu, paniky, fízlování a pronásledování na každém kroku skrze emocionální prožitek. Inscenace Jak kohouti obarvili svět je vlastně tematicky podobná, jen nahlíží tehdejší politické skutečnosti skrze rodinu (tedy větší sociální jednotku), odhaluje jiné formy represe, ale ve výsledku jde oběma inscenacím o to samé – zábavně, dostatečně autenticky, jasně a skrze dětem srozumitelnou optiku ukázat, kdo byli komunisté, co dělali, proč to dělali a že je to forma ideologie, která není správná.

Lipany reflektují spíše obecnější problematiku přimykání lidí k různým ideologiím. Jsme si opravdu jistí tím, že to, za co bojujeme, je správné? Co jsme ochotni obětovat pro nějakou víru? Má někdo právo na to vlastnit monopol na království nebeské? Co je to vůbec království nebeské? Co bylo pro tehdejší představitele různých názorů a co je pro nás? Při uvažování nad tématy inscenací Hon na Jednorožce a Jak kohouti obarvili svět bychom se mohli dostat na druhou stranu břehu a vnímat je ne skrze osud lidí, kteří se komunistické moci vzepřeli, ale skrze lidi, kteří onu moc vytvářeli. Tady je – domnívám se – spojnice mezi Lipany a Honem na Jednorožce a Jak kohouti obarvili svět.

U těchto tří inscenací je určitě na místě namítnout – ale to není politické divadlo pro děti, to je historie! Ano, samozřejmě, bezpochyby. Ale: všechny tři inscenace se mi jeví jako (mnohdy až nepříjemně) aktuální. Dobře, husitství máme dávno za sebou a bezprostředně nás neovlivňuje. Naše babička bude asi těžko vzpomínat na kázání Jana Husa. Nicméně díky obecnějším otázkám o stádoidním chování se, o slepé víře v něco, si myslím, že to ve výsledku téma politické je. A Hon na Jednorožce a Jak kohouti obarvili svět? Naše babičky nám sice o životě s Janem Žižkou nepovypráví, ale o tom, jak musely stát fronty na banány, jak zavřeli souseda Vomáčku jenom proto, že řekl, že komunisti jsou prasata, to už nám vyprávět babičky můžou. Jde o historické období, které se nás bezprostředně dotýká. A komunistická strana stále existuje. Myslím, že je více než důležité dětem opakovat, kdo a co byli komunisté, co dělali lidem a proč byli a jsou špatní. A že každá totalitní forma vlády, každá ideologie, která si přivlastňuje právo na to nakládat se životy lidí jak s cínovými vojáčky, je nepřípustná. Samozřejmě ne nijak nudně a školometsky poučovat. Ale hledat témata, osudy lidí, paralely a metafory, které děti zaujmou a něco jim předají. 

Divadlo MINOR - Perníková chaloupka // zdroj: webové stránky divadla

Takže to je jeden z možných přístupů k politickým tématům v divadle pro děti. Skrze historii. Inscenace Perníková chaloupka a Demokracie představují další dva. Demokracie je přístup nejpřímější. Explicitní. Dětem je hravou formou zprostředkováno, jak ideálně funguje demokracie a jak je důležité ji v dnešní době pěstovat a nevzdávat se možnosti svobodné volby. Slovo ideálně je důležité. Myslím, že je trochu škoda, že Holiček se rozhodl ukázat jen tu ideální stránku. Ale ono se také stává, že si někoho zvolíme a on neplní svoje sliby a začne dělat pravý opak. V případě Demokracie už se lze dotknout širšího problému politických témat v divadle pro děti – podsouvání něčích hotových názorů dětem, které sami na danou problematiku názor nemají a jsou tak snadno ovlivnitelné (manipulace = oblíbený politický nástroj!). Ale k tomu později.

Perníková chaloupka může mezi těmito inscenacemi působit prazvláštně a nepatřičně. Ale – skoro si až myslím, že je vlastně z hlediska předávání politického tématu dětem nejchytřejší. Protože jde přes pohádku. A ta je obecná. Je to model světa, v němž se zaměřujeme na jeden aspekt jeho fungování – jeho prostřednictvím pomáháme dětem poznávat a pojmenovávat svět, v němž žijí, odhalovat vztahy mezi lidmi a orientovat se v nich, nahlížet různé modelové situace aplikovatelné na konkrétní svět – na ten náš, v němž žijeme teď a tady. A modelová situace Perníkové chaloupky je jasná. Něco hrozně chceme. Pak přijde někdo a s bravurou a v růžovém oslnivém světle nám zpívá o tom, že toho, po čem toužíme, má nadbytek a že nám to rád dá, protože je dobrák od kosti. Zadarmo. Jenže pak nás polapí do svých tenat a my nic nedostaneme. Kde jsou všechny ty pěkné věci, co nám byly slibovány? Inu, milé děti, to víte, dostanete je, ale ne pro to, abyste byly šťastnější, ale proto, že já vás chci vykrmit a sníst. Vzpouzíte se? Odmítáte perníček? Ale no tak… vždyť ta vůně! Ta barva! Jeníčku, i Mařenka už si vzala, vezmi si… Ano, jistě, inscenace končí šibalským konstatováním Mařenky, že oni přece vědí, že to byl celou dobu táta a že se to bylo jenom jako, aby je postrašil, a celá inscenace může být samozřejmě vykládána jako jednoduché mravní poučení, že si děti mají hlídat svého tatínka a nemají si nic brát od cizích lidí. Vztáhnu Perníkovou chaloupku k inscenaci LoutnaCZ souboru Geisslers Hofcomoedianten, kde se v jedné písni zpívá:

„To věno je nad všechny statky nehmotné,

proč si ho odpírat, držet se zpátky,

když já tě nakrmím, napojím, ošatím,

chytrák si spočítá, že se to vyplatí…

Se mnou

věčný klid

můžeš mít,

nikdy víc

vůbec nic

neřešit.

Já vezmu na sebe starosti tvé,

vyřeším za tebe to, co tě štve.

Pojď do mé náruče, odevzdej se mi,

jsem rajská blaženost na této zemi.“

Ten, ke komu se máme připojit, je vůdce. Třeba politický. Někdo, kdo nám dá něco, po čem toužíme. Možná hledám spojnice tam, kde nejsou, ale zdá se mi, že je to velmi podobné tomu, o čem může být Perníková chaloupka.

Divadlo MINOR - Demokracie // zdroj: webové stránky divadla

„Divadlo nemá děti blbnout, ale učit je, jak se nenechat zblbnout.“, řekl mi otec v debatě na téma politika a děti. Týká se to výše zmiňovaného podsouvání názoru na věc, na kterou děti žádný jasný názor nemají, neboť nejsou schopné ještě nad takovými věcmi uvažovat v celé šíři, zohlednit řadu faktorů, pojmout poznatky z historie a na základě toho vyhodnotit, zda je například demokracie správný systém fungování státu nebo není. Možná, že je na místě nad tímto zauvažovat v případě Demokracie, ačkoli – žijeme ve státě, jehož zřízení je demokratické, zřízení našich sousedních států jsou demokratická. Tudíž je demokracie model, v němž se pohybujeme, a inscenátoři se pouze snaží dětem přiblížit, co obnáší. Neblbnout děti, ale učit je, jak se nenechat zblbnout nějakou formou (politické) moci. Rozšiřovat dětem obzory, otevírat a rozebírat témata, která děti obklopují (neboť, jakkoli to může být překvapivé, děti žijí v tomto světě, v tom úplně samém, co my, dospělí), usouvztažňovat je, učit děti and nimi uvažovat… To je cesta, kterou je záhodno se vydávat – a v takové formě politická témata do divadla pro děti patří.