Divadlo, politika a zajetí sociálních bublin

To jsme zase jednou psali něco do školy. Snažili a pokoušeli se o esej. Se vším všudy a mnohým ještě navrch. Aby nám pan profesor Just řekl, jak jsme (ne)šikovní. Jako kdybychom byli nějací F. X. Šaldové! Téma bylo "Politika a divadlo". Ti nejodvážnější z nás se rozhodli, že to v šuplíku nenechají. Takže to pověsíme sem, ať nám povyroste ta zanedbaná rubrika "Texty (nejen) o divadle".

„Ať se věnujou hudbě, ale do politiky se nemíchaj.“ „Neužiteční kašpaři…“ „Komedianti, by je měli zavřít do dolů, když maj čas na takový kraviny…“ „Leo, prosim tě, radši trénuj, ale do politiky se nepleť, nebo přijdeš o většinu fanoušků…“ Takové a často i mnohem ostřejší názory se objevují v diskuzích na sociálních sítích, vyjádří-li svůj názor libovolná osobnost z prostředí s politikou méně spjatého. A je lhostejné, jedná-li se o umělce, intelektuála nebo sportovce. Vždy je diskutujícími odkázán do patřičných mezí nebo alespoň obdrží radu dle rčení „ševče, drž se svého kopyta.“

V posledních letech stoupá ve společnosti napětí. Takzvaná migrační krize, rozdělování společnosti politickými špičkami, jejichž praktiky by bylo možné označit hebrejským chucpe (nepoužil-li by jej nedávno prezidentův mluvčí jako jakési „metachucpe“).- To vše je přiživováno možností utvrzovat se ve svém názoru v rámci sociálních bublin na sociálních sítích. Jeden z nejlepších českých cyklistů, Leopold König, se nedávno v rozhovoru pro server neovlivni.cz svěřil s tím, že si založil falešný profil, kde se vydával za ukázkového xenofoba. „Vyskakovaly mi jenom příspěvky Tomia Okamury, skladby Ortela, jen samí podobně smýšlející lidé. Žil jsem v naprosté bublině. Kdybych byl ten člověk, za kterého jsem se vydával, v podstatě bych neměl kontakt s druhou stranou... [...] …Můžu vám upřímně říct, že jsem po týdnu užívání musel tenhle účet vypnout, protože dívat se na to dál každý den, upadnu do deprese. Takovou masáž nemůže ustát ani zdravý člověk, natož někdo, kdo do toho vstupuje frustrovaný.“ Leopold König je jedním z mála sportovců, kteří se k tomuto tématu vyjádřili (abych byla spravedlivá, je třeba zmínit také kajakáře Vavřince Hradilka či například kanoistické duo Jaroslav Radoň a Filip Dvořák) a kteří se následně stali terčem nenávistných verbálních útoků. Neochota k veřejným prohlášením je nejspíš přirozená – nejen, že kariéra sportovců je zcela závislá na sponzorech, kteří by při vyvolávání velkých kontroverzí mohli odstoupit od smluv, ale sport je navíc založen především na fyzičnu a specifické inteligenci, příliš velký přehled úspěch nezajistí.

Oproti tomu práce umělce je založená na sbírání podnětů ze svého okolí, hledání neustálé inspirace. Zaměříme-li se na umění scénická, přehled a orientace ve světě, stejně jako vytvoření si světonázoru (či naopak cesta za jeho hledáním), povyšuje řemeslníka a interpreta právě na umělce. A politika, věc všeobjímající, k přehledu a orientaci ve světě nutně patří.

Na rozdíl od intelektuálů, kterým bývá vytýkána odtrženost od reality a přílišná zahleděnost do teorií, jsou však umělci ve svých názorech často ovlivněni rovinou emocionální. Je to přirozené, neboť práce s emocemi je nedílnou a důležitou součástí jejich způsobu tvorby. Z hlediska politického však emoce mohou vést k projevům sice plamenným, avšak založeným na mylných předpokladech a naivních interpretacích. Vzpomenout lze například na apelační video „Přemluv bábu…“, které v režii Petra Zelenky natočila dvojice herců Martha Issová a Jiří Mádl. Tvůrci notně (a v tomto případě si troufám říci, že po právu) kritizovaného videa se zde dopustili hned několika prohřešků. Prvním a nejspíše tím více exponovaným z nich, je značně nekorektní ageismus, kdy se předpokládá, že starší člověk, navíc urážlivě nazván dědkem a bábou, je automaticky levicovým voličem. Druhým omylem byl fakt, že za pojmem „levice“ se neskrývala ani tak kritika levicového smýšlení, jako spíše předvolební antikampaň zaměřená vůči ČSSD, potažmo KSČM. Avšak právě KSČM je stranou, o které lze jako o levicové mluvit snad jen na základě jejích samostatných prohlášení, nikoliv kroků, které jsou často až antisociální a antisolidární, tedy stojí proti jednomu z pilířů levicové politiky. Ohnutí pojmu levice vedlo k paradoxu, že lidé, kteří by svým smýšlením patřili na západě k levicově smýšlejícím, se přihlásili k pravici. Překvapení nad celou touto aférou vyjádřil v rozhovoru s Karlem Hvížďalou francouzsko-český politolog Jacques Rupnik. „Když jsem viděl klip „Přemluv bábu", který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích, tak jsem se postupně přestal usmívat; zarazila mě drsnost i politická přímočarost: pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si... Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální je vlastně socialistické, vše socialistické potažmo navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí, čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + „socialismu“.

Jiří Mádl a Martha Issová v klipu Přemluv bábu

Lze pochopit, že se v tomto případě připomene čtenářům či divákům nedávná část nejen naší historie, kdy umění mnohokrát sloužilo účelům propagandy. Častou úlohou umělců byla hlásná trouba předlistopadového režimu, kdy sdělení o umělecké činnosti muselo být vždy zaobaleno do vychvalování socialismu a „naší vzkvétající vlasti“. Diskreditační kampaň anticharty byla ukázkou toho, kdy byla snaha Chartu 77 nepředstavovat pouze v kontextu politickém, ale zejména kulturním a estetickém. To mělo za cíl zdiskreditovat její signatáře, kteří často vycházeli z řad umělců a intelektuálů. „K diskreditaci chartistů měly posloužit tváře, jež si získaly oblibu v rámci populárních estrádních programů, silvestrovských show, soutěžních pořadů, televizních seriálů, inscenací a filmů. Normalizační popkultura představovala jeden z mála prostorů, v němž docházelo ke konsensu mezi mocí a naprostou většinou občanů. Na rozdíl od padesátých let nebyla masově produkovaná televizní zábava primárně ideologicky zaměřená, konzumenti normalizační popkultury tak mohli získat pocit, že se ocitli ve světě zbaveném ideologických konotací.“

Výtka k naivitě podobných vyjádření či nechuť vůči zaprodanosti jsou snadno pochopitelné. Ale chtít po umění a divadlu apolitičnost je z jeho samotné podstaty nesmyslem. Už u preliterárních společností jsou známy projevy teatrality, rituály patřily nejen k záležitostem rodinné obřadnosti, ale také politické. Politika se objevovala u autorů antických, nedílnou součástí je u her Shakespearových. Proč nelze nalézt v diskuzích o Shakespearovi výtku, že tu politiku do Hamleta tahat nemusel, že otcovražda by stačila? Proč se nevyčítá hrám z doby národního obrození, že jsou až příliš zaujaté a až příliš se pokouší o pročeskou agitaci? Nebyli to právě divadelníci, kteří se spolu se studenty stali „epicentry“ sametové revoluce?

Divadelníci jsou umělci, kteří, podobně jako zpěváci (u kterých je žánr protestsongů podobným typem vyjádření), vládnou slovem. Oproti básníkům a literátům, jejichž cílovou skupinou jsou z velké části intelektuálové, dokáží mířit na široké masy obyvatelstva. A není náhodou, že jedním z oblíbených typů, v němž se sféra politična od počátků projevuje, jsou kabarety. Volnomyšlenkářská, často dekadentní zábava v sobě nesla vždy punc čehosi zakázaného, hranice překračujícího. V humorných skečích či teskných šansonech se politická kritika snášela lépe, neboť apelativnost byla obalena humornem a díky této vyváženosti si dokázala najít své diváky rozličné intelektuální zdatnosti. Navíc se to u těchto formátů i očekává. Zatímco nevinné politické narážky v pohádkovém muzikálu Šíleně smutná princezna ve Studiu DVA jsou pod palbou kritiky (bez ohledu na to, že politická byla i filmová předloha), forma kabaretů je u politického divadla velmi dobře přijímána i dnes. S velkým diváckým úspěchem se v posledních letech setkaly kabarety založené buď na odposleších či na skutečně vyřčených bizarnostech osobností českého politického života. Jedním z prvních výrazných projektů tohoto typu byla hra Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, kterou Jiří Lábus s Petrem Čtvrtníčkem sestavili na základě odposlechů z korupční aféry Ivana Horníka z fotbalového prostředí. Na podobném principu byla postavená i Blonďatá bestie s Barborou Polákovou, která ztvárnila mladou poslankyni Kristýnu Kočí, která stála za rozvratem politické strany Věci veřejné. Text, známý ze zveřejněných odposlechů, byl mimořádně divácky úspěšný.

Městské divadlo Zlín: Kabaret Ovčáček čtveráček. // zdroj: webové stránky divadla

Stejně tak úspěšný byl i nedávný kabaret Městského divadla Zlín Ovčáček čtveráček, jehož derniéra byla dokonce streamována do celé řady kin po republice. Na rozdíl od předchozích dvou inscenací ale Ovčáček čtveráček nevycházel z odposlechů, ale z reálných vyjádření prezidentova mluvčího. Tvůrci Ovčáčkova mediální vyjádření k bizarním a těžko pochopitelným aférám orámovali textem Havlovy Zahradní slavnosti. Vzhledem k absurdnostem, které prezident Miloš Zeman spolu se svým mluvčím Jiřím Ovčáčkem vytváří, bylo takové zasazení velice přiléhavé. A přestože reakce diváků byla nadšená a mnohdy přecházela ve frenetický potlesk, přemýšlela jsem, nakolik se jedná o nadšení z inscenace a nakolik o veselí z toho, že tvůrci zesměšněním konvenují našim názorům. Názorům diváků, kteří by sami sebe nejspíše označili za otevřené a demokraticky smýšlející. Za ty, kteří jsou pro pluralitu názorů a otevřenou diskuzi.

Smějeme se tomu, že tyto situace z politiky jsou skutečně tak absurdní, až vlastně humorné? Anebo nás politicky zaměřené divadlo baví tehdy, konvenuje-li našim názorům? A reagovali bychom stejně, kdyby vzniklo divadlo naopak ostře kritizující to, s čím se ztotožňujeme? Přemýšlím nad tím, zdali otevřenost a souhlas s tím, že se umělci mají vyjadřovat, nepramení z toho, že jimi deklarovaný názor konvenuje tomu mému. Bylo-li by to naopak, možná bych byla já tou, kdo si bude v diskuzích stěžovat na komedianty, kteří nerozumí světu kolem sebe, a tudíž by se k politice vyjadřovat neměli.