#PolárkovéBrno: Deník Anny Frankové

Festival Polárkový dort 2017 - Polárka ve třech dnech

Ondřej Elbel: Deník Anny Frankové
režie: Ondřej Elbel

Odlišnost(i) příběhů „včerejška“ a „dneška“

Anneliese Marie Frank. Jméno, které snad každý zná nebo o něm alespoň někdy slyšel. Židovka, která si ve třinácti letech začala psát deník. Židovka, která se chtěla stát slavnou spisovatelkou a která se chtěla nechat zpopelnit stejně jako její pero. Židovka, která zemřela v šestnácti na tyfus v táboře Bergen-Belsen a poté se skutečně, díky jedinému přeživšímu z rodiny – otci Ottovi, stala posmrtně slavnou. Deník Anny Frankové zaznamenává dobu od června 1942 do srpna 1944, kdy se spolu se svou rodinou a dalšími lidmi ukrývali v tzv. „zadním domě“ v Amsterdamu, kvůli hrozbě deportace do nacistických táborů. Autentické dílo bylo mnohokrát zpochybňováno, paradoxně povětšinou těmi, kteří patřili k notorickým antisemitům a těm, jež zpochybňovali holocaust jako takový. Nesrovnalostí byla a může být spousta, nicméně již v prosinci 1998 Amsterdamský soud veškeré budoucí zpochybňování pravosti a distribuci nevyžádaných publikací zakázal pod finančním trestem. Žádná z peripetií však síle slov zapsaných v deníku neubírá.

Inscenace Ondřeje Elbela (též autor scénáře) se s tímto příběhem vydává vstříc divákovi od jedenácti let a zároveň se řadí, hned vedle Naší třídy, do skupiny těžkých, ponurých a náročných her v polárkovském repertoáru, které se navíc (premiéry v téže sezóně) věnují stejnému tématu. Otázce antisemitismu a lidským špatnostem, které se děly během války. Válečná či přímo židovská tématika a veškeré ty tragické osudy by se dnes mohly zdát už jako „vyčerpaný“ a „vyprázdněný“ materiál. A mnohdy jsou, protože jsme jich už viděli tolik, že další „stereotypní“ vyprávění nepotřebujeme. – Ano, takto se dá a jistě i smýšlí a možná je to i v některých případech pravda. Není to však případ ani Anny Frankové ani Naší třídy. Nerad bych se však v tomto uvažování o válečných a dobových tématech ocitl mezi dvěma tábory a tak se popostrčím ke své tradiční dojmologii. (A tentokrát budu opatrný, aby nevyzněla – kvůli nějakému mému hnidopišství – opačně, nežli zamýšlím, jako se tak částečně stalo v případě dojmologie a rýpání se ve skvělé Naší třídě.)

Původně jsem chtěl začít tento odstavec ještě zmínkou směrem k uměleckému souboru a jeho velkému posunu a výtečné sehranosti, ale to si ponechám do textu úplně posledního. Vyprávění Deníku Anny Frankové zjednodušují tvůrci mladému divákovi skrze rámec s mladou (přibližně stejně starou) a totálně dnešní vlogerkou, která dostane k narozeninám právě knihu Anny Frankové a do níž se – později evidentně nejen proto, že se shodou okolností jmenuje Kitty – začte. Paralelně tak sledujeme osudy dvou mladých dívek, které se střetávají v prudkém kontrastu. A nakonec řeší to stejné. Jen každá determinována svou dobou a jejími (jinými) okolnostmi. Jaká jsou trápení židovské dívky za války a jaká jsou trápení dívky doby dnešní? Nakolik dívku „dnešní“ dokáže ovlivnit četba deníku z doby minulé? Změní ji to nějak? A spousta podobných otázek, které však později upadají do pozadí, neboť stěžejním příběhem je ten minulý, jež se díky kontrastu k oné dnešní „bezstarostnosti“ obnažuje až na kost. Zvolený inscenační klíč a „přepínání“, prolínání obou rovin zde funguje mnohem lépe, nežli v případě Klapzubovy jedenáctky. Je méně rušivý, pracuje se s ním o něco promyšleněji, ačkoliv – právě směrem k cílovému publiku – lehce podbízivě.

Velikým kladem je též hudba Davida Smečky a skličující, dobu vkusně evokující i divadelně absolutně výtečná a funkční scéna Jaroslava Záděry. Dvoupatrové bydlení se stísněnými prostory, zatahovacími závěsy a zašupovacími stěnami dodávají inscenaci potřebnou dramatičnost, kterou doplní přesná herecká akce v daném prostoru i mimo něj. V rohu navíc stejně tak silně – jako osudy dívek – kontrastující moderní pokojíček Kitty, odkud na pozadí s plakáty točí vlogy přes svůj ajfoun.

Závěrem ještě malé rýpnutí. Kdyby se některé situace proškrtaly, možná by to ještě přilepšilo jinak slušnému temporytmu. Domnívám se totiž, že spousta hraného divákovi tak jako tak doteče, průběžně, spolu s děním a netřeba to znázorňovat dalším rozehráváním. Potlesk byl sic dlouhý, ale vlažný, protože to možná toho diváka trošku zatlačí do kouta, jak je toho hodně. Hodně.