#PolárkovéBrno: Škola Malého stromu

Festival Polárkový dort 2017 - Polárka ve třech dnech

Forrest Carter, Jan Kačena: Škola Malého stromu
režie: Jan Kačena

A JAKO ALTERNA PRO DĚTI

Malá („pokojíčková“) scéna se třetí festivalové dopoledne proměnila v něco na pomezí týpí a lesa. To asi bude o nějakém indiánovi, který se něčemu učí, řeknete si. Nasvědčuje tomu nejen název inscenace, ale i samotný vizuál, který logicky na indiánské téma láká. A nakonec se nestačíte divit. Opravdu jsem byl na představení pro děti od pěti let? Mám pocit, že si na první dobrou nedokážu úplně vše pořádně usouvztažnit a zasadit do kontextu. Do kontextu, v němž se pokouším uvažovat – tohle sleduje dítě, které nemusí porozumět všemu, co se skrývá za jinak jakžtakž čitelným příběhem a rozhodně netuší, co je to v jednu chvíli za pána na obrazovce. Zná totiž jenom toho kresleného Donalda. Zatleskám a jdu si srovnat v hlavě, jsou-li předškoláci (a potažmo navazující školáci) schopni si tenhle surrealistický kousek přechroupat. Otevřu program. Na jedné z jeho stran je Bondyho báseň.

- všem indiánům, cikánům a těm ostatním taky -

„Oblaka jako vzducholodě

vznášejí se v kalné vodě

vůle víc než jindy slabá

na prameni sedí žába

Ropucha“

Škola Malého stromu je jakousi Školou Malé alterny pro děti. Vypráví příběh jinak, znásobuje významy, pracuje s mystikou, značnou pohanskou inspirací a místy ve mně vzbuzuje pocit, jako bych sledoval zjednodušený rituál, který ale v rámci komplexního čtení hraje nesmírnou roli. Malý strom se musí učit. Musí se každý den naučit pět slov. Pět slov, které jsou svázány s jeho zážitky a prožitky. Musí překonat strach a stát se mužem. Hlavou se mi honí dvě věci: „No tyvole, tohleto všechno přece dítě nemůže (a chce vlastně?) nikdy chytit“ a „Tyvole, to je vlastně strašně super“.

Odvážný (nejen dramaturgický) krok směrem k absolutně netradičnímu a lecčemu se vymykajícímu způsobu „žánrování“ a stylizování divadla pro malé děti se může snadno stát dvousečnou zbraní repertoáru Polárky. Za prvé to dle mého rozhodně není to, co rodič očekává, když do divadla přijde. A za druhé, dobře mu tak! Alespoň konečně zjistí, že se dá divadlo pro děti dělat i jinak a že i dítě může uvažovat mnohem dál nežli jen za prvotní a zřejmý význam. Že by dítě nemělo být podceňováno - a obzvlášť jeho vnímání a abstraktní i jiné uvažování. K mému překvapení mi však bylo řečeno, že se inscenace setkává s vřelým přijetím a ohlasy jsou převážně kladné. (Nejen v Polárce, ale i u diváků dochází teda k velkému progresu!)

Inscenace svým tvarem balancuje na hranici toho, co se ještě dá a co už by mohlo být příliš, místy je k dítěti přímá a jindy na něj jde oklikou. Indiánská škola se promítá do školy "normální" - dnešní. Rybníček v lese z coca-coly, místo zpívající žáby zpívající muppet Kermit na obrazovce televize a nespočet dalších odkazů. Současně je akcentováno určité téma jinakosti a toho, zdali je vlastně dobré a správné být jiný - být indián. Objevuje se kritika slov - pořád samá slova!, protože Malý strom potřebuje nejprve poznat věci tak, jak jdou za sebou. A do toho nějaké to mikrotéma přistěhovalců a ten druhý Donald v televizi.

Celá hra je po indiánsku prošpikována určitým nadvýznamem. Významem navíc, který je potřeba si chytit a trochu se dovtípit. Což se u takto malých dětí nemusí dít vždy, ale zde se opět osvědčuje (nejen můj) názor, že pokud to na dítě nebude působit "myšlenkově" - tedy, pokud tomu nebude rozumět - bude to na něj působit dojmy. Zážitkem, pocity. Dítě bude vnímat momenty a obrazy. Nezávisle na tom, co má / musí / nemusí / mělo by / chtělo by chápat. A tak se mi vlastně o této věci nechce příliš psát, protože některá pojmenování kazí ony dojmy. Takže si prostě jen myslete, že je to o malém indiánovi (což je) a jděte na to.