#VILOviny: Do velké krajiny Dudédu

VILOmeniny - divadelně-hudební festival pro děti a jejich rodiče

Dismanův rozhlasový dětský soubor, Praha

Ivan Martin Jirous, Jana Franková: Do velké krajiny Dudédu
režie: Jana Franková

NA NÁVŠTĚVU K JIROUSOVI

„Víš,

domov je místo kde jseš

a kde se probudíš,

kde v šatníku

v chloupcích tvých

ubytuje se veš…“

To jsou verše Ivana Martina Jirouse, které psal svým dvěma dcerám Františce a Martě v době, kdy byl vězněn. Zároveň jsou to i úvodní slova inscenace Do velké krajiny Dudédu Dismanova rozhlasového dětského souboru pod vedením režisérky Jany Frankové. Lepší zakončení třetího ročníku festivalu VILOmeniny jsme si snad ani nemohli přát – divadlo hrané výhradně dětmi a pro děti. Inscenace je určena všem od osmi let a je založena na verších, pohádkách a dopisech právě Ivana Martina Jirouse. Představení se dohromady skládá z několika pohádek, z nichž zřejmě nejdelší a nejzásadnější je pohádka O kohoutcích, bouřce a duze. Všechny pohádky doplňuje několik písniček, které zpívají děti z DRDS za doprovodu akustické kytary. Každá z pohádek je uvedena jedním Jirousovým dopisem, přičemž báseň „Domov je tam…“ je jakýmsi leitmotivem – inscenaci uvádí, rozděluje do dvou částí a zároveň ukončuje.

Vše se začíná dopisem čteným Hynkem Chmelařem, který nás uvádí do děje pohádky O kohoutcích, bouřce a duze, která vypravuje o tom, jak byl svět dříve šedý a bez jediné barvičky. Bouřka tehdy schovávala svou neteřinku Duhu v hromadě pod kroupy, protože jí záviděla, že je barevná a krásná. Jednoho dne se však Duze povedlo utéct a dostala se až do kurníku na kuří nožce, kde obarvila velikonoční vajíčka, která se následně rozkutálela a obarvila všechno na světě. Následuje pohádka o čarodějnicích z Dudédu. Druhá část začíná kratší pohádkou Ptala se Františky Marta o kuchyňském strašidýlku, které hlídá, jestli holčičky v noci spí ve svých postýlkách a nezlobí. Krátce byl v představení zahrnut i příběh O Šmudle a Ťululum, který byl ovšem jaksi zmatečně předvedený a nápadně kratší než ostatní pohádky, tudíž je možné, že na publikum zapůsobil nejméně. Posledním dopisem je dopis Františce a Martě slibující návrat otce z vězení.

Jak jsem již zmínila, představení hrají pouze děti z DRDS, hudebně je naživo doprovází Jakub Sejkora a pohádky navíc elegantně doplňuje stínohra. Představení sice na první pohled působí roztomile (především ve chvílích, kdy děti synchronně vzdechnou „auuu“ apod.), ale i přesto jsem z něj chvílemi měla pocit, že je určen především pro rodiče dětí ze souboru nebo velké fanoušky Jirouse, ne však pro širokou veřejnost.

-- Adéla Prášilová