#VILOviny: Mijoko a hvězda

VILOmeniny - divadelně-hudební festival pro děti a jejich rodiče

Divadlo Lampion, Kladno
Jošitomo Imae, Tomáš Procházka: Mijoko a hvězda
režie: Tomáš Procházka

CHTÍT DOSÁHNOUT NA HVĚZDY

Do Japonska nebo Afriky je to strašlivě daleko. A ke hvězdám, k těm je to ještě dál. Poslední festivalové poobědové odpoledne zabavilo diváky (4+) Divadlo Lampion se svou inscenací Mijoko a hvězda, na motivy japonského příběhu spisovatele Jošitoma Imae.

Když někdo může chytat motýly a mít je kdykoliv se mu zachce, proč by Mijoko nemohla chytat hvězdy? Mít alespoň jednu jedinou, docela malou a klidně i spadlou hvězdu. Jenže hvězdy jsou příliš daleko, tak moc daleko, že se na ně ani ze žebříku nedá dosáhnout. Kromě dosahování japonských hvězd, vydává se Mijoko také do Afriky, kde se zúčastní Květinové soutěže. Co všechno způsobí jedna obyčejná fialka? A kam se poděla všechna zvířata ze soutěže? A jak to dopadlo se siamskou kočkou? To a mnohé další africké otázky však zastře znovu ta jediná – jak získat hvězdu. A co když tuhle hvězdu, která má být strašlivě daleko, má Mijoko celou dobu před očima? Cesta za (ne)dosažitelným končí zpět u tatínka, který Mijoko nakonec dokáže, že i na hvězdy lze dosáhnout.

Jemnou poetiku příběhu ozvláštňuje nadměrně humorná africká vsuvka, kde kromě plejády zvířat, sledujeme především plejádu všemožných loutek, složených ze všemožných věcí a materiálů. Nechybí samozřejmě ani loutky tradičnější, které tvoří hlavní trio (tatínek, pes Goro a Mijoko) a které tak vchází do kontrastu s dálnou krajinou a jejími normálně-podivnými obyvateli. Veškerou vtipně důvtipnou vynalézavost podtrhují a doplňují při animaci (neočekávatelných) loutek sami herci. Značnou scénickou výhodou je malá točna, na níž se celý příběh odehrává a ocenit lze i práci s perspektivou, která podporuje jeden z hlavních motivů příběhu, kterým je dálka. Dálka, kterou lze překonat i z „ani malého, ani velkého domku“, v němž Mijoko žije a sní.

Líbezná inscenace pobaví, potěší, okouzlí a jistě nadchne pro práci s loutkou. Také dokáže převyprávět hezký japonský příběh s mluvícími zvířaty, bez požadavku přílišného ponaučení, ale za to s velkou lehkostí a vtipem vycházejícím nejen z představivosti. Napadá mě (zjevně nevhodný) čechovovský příměr: „Je to milé, talentované, ale…“ …A přesně takové se mi zdálo i představení Mijoko a hvězda. Je hezké, milé, talentované, ale… do jiných má daleko. Co na tom ale sejde, někdy je i tohle víc, než kdejaké přesahy a jim podobné „vymoženosti“. Leckdy právě stačí jen vyprávět příběh a scénicky/výtvarně okouzlovat. Navíc, do Japonska a Afriky to je sic daleko, ale do Kladna do Lampionu je to kousek. Tak si tam zajeďte a zkuste se s vašimi mrňaty dotknout hvězd.