9. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Divadlo v Dlouhé, Praha
S. Bouquet, F.-X. Rouyer: Ghost Protocol
režie: Linda Dušková
MĚŘENÍ REALITY
3 herci, 1 text, 2. uvedení. Čísla mohou měřit, sledovat vývoj i posuzovat. Jsou nedílnou součástí našeho světa a život bez nich si už jen těžko můžeme představit. Ale co všechno díky nim můžeme vlastně změřit?
9. ročník přehlídky divadla nejen pro teenagery Festival 13+ zahájila premiéra současného francouzského textu Ghost Protocol v překladu a režii Lindy Duškové. Podobně jako loni, vznikla tato (opět první festivalová) inscenace v rámci cyklu Krátká Dlouhá / ST[ART], který má představovat nové dramatické texty. S textem autorů Stéphana Bouqueta a Françoise-Xaviera Rouyera se však diváci mohli setkat již dříve. Poprvé byl text uveden jako scénická skica (Divadlo Letí) na 3. ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu (reflexe k nalezení zde).
1. část je tvořena „pouhým“ výčtem čísel. Výška, váha, počet sexuálních partnerek, krevní tlak, počet vlasů na cm2. (Ne)uvěřitelně dlouhý seznam mnohdy malicherných hodnot, které nás mohou definovat, se v ústech Miroslava Hanuše mění v popis naprosto konkrétního muže, s nímž prožíváme jeho stres v práci a nenávidíme jeho matku. Máme strach o jeho srdce, protože jeho tep je příliš vysoký a překvapí nás jeho touha zemřít. Je až zázračné, kolik nám toho Hanuš dokáže prozradit obyčejnými čísly. A co teprve, když se do jeho matematicky přesné promluvy začnou motat nezměřitelné veličiny jako láska nebo smrt? 30 minutový monolog v číslech se díky propracovanému režijně-dramaturgickému (dramaturgie Lukáš Černý) vedení a výbornému hereckému výkonu stává dramatickou životní „kovbojkou“, u které divák neztratí pozornost ani na chvíli a vychutná si každou z replik. Hanuš svým jímavým výstupem předkládá k zamyšlení téma detailního sledování a měření neměřitelnosti života (a možná nejen toho).
2. část pak působí jako naprosto odlišné dílo, které je s 1. částí spojeno pouze ne úplně zřetelnou myšlenkou. Zavádí nás do naprosto konkrétního prostoru zatemněné garáže, ve které se 2 bratři živí sledováním aut teroristů pro armádu. Na rozdíl od 1. části, která je postavena pouze na slově a jeho herecké interpretaci, zde dominuje lehce hororová atmosféra, jejíž postupná gradace se režisérce vede skvěle, a to pomocí práce se světly, zvukem, jež se střídá napříč všemi reproduktory, kouřostrojem a otevřenými či zavřenými dveřmi. 2 nesourodé části však nakonec dávají dohromady 1 pocit, 1 pocit absolutní a opakované ne(z)měřitelnosti lidského života, který skýtá tolik situací (a nejen jich), že nevíme dne D ani hodiny H.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.