20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
O chlapci jménem Jiskra a jeho stále silném příběhu
Odzar, chlapec z indického Ladaku, vchází opatrně na jeviště se svým kufrem, jehož obsah zná pouze on sám. A rozhodně nestačí pár dotěrných otázek spolužáků, aby ho otevřel. Taneční inscenace Jola (džola znamená v ladačtině kufr) je poutavým vyprávěním o chlapci, který musel opustit rodinu a putovat za léčením popálenin do Česka. Taneční choreografie na prázdné scéně, jejímž jediným doplňkem je Odzarův kufr, vykresluje sblížení indického chlapce s českými dětmi, problémy i zvídavé otázky, kterým musel čelit.
Pražské taneční studio Light vystupuje s Jolou již tři a půl roku. Není tedy divu, že jde o ucelený a usazený tvar, který dokáže uchvátit i žáky základních škol. Inscenace, v níž jsou proti sobě postaveny české děti (potažmo mládež) a smutný příběh tibetského chlapce, zahájila dvacátý ročník festivalu Dítě v Dlouhé. Malí i větší tanečníci nám předvádí zvědavé spolužáky, mění se v nepřívětivé hory, zvířata i v cestující, kteří chtějí poznat himalájskou vesničku. Velmi citlivě odmotávají linku příběhu, na jehož začátku stojí nešťastná hra s benzínem a sirkami a na konci život v Česku.
-- Od pochopení k abstrakci --
Druhá část nazvaná Jola mangpo („hodně kufrů“) byla vytvořena na základě workshopů s chlapeckou částí studia Light a i nadále se odvíjí od Odzarova příběhu. Ze začátku nás možná nadchnou taneční kreace, salta a vyhrávání si s všudypřítomnými kufry, jenže příběh Odzara, který mezitím vyrostl, po cestě bohužel ztrácíme. „Já jsem své rodiče neviděl čtyři roky,“ se poté stává jediným (silným) sdělením kusu Jola mangpo. Pouze připomene, že jde stále o tentýž příběh, neboť jsme na něj mohli v průběhu tanečních výstupů snadno zapomenout. Druhá část směřuje spíše ke klučičímu „blbnutí“, již nejde primárně o inscenaci, která by v nás (natož pak v mladších) měla zanechat otázky o lidské jinakosti nebo touhu po příbězích. V jednotlivých scénách s nejasnou narativní linkou se lze snadno ztratit.
Mnohem efektivnější než celá část Jola mangpo by mi přišla diskuze, která by dětem zodpověděla jistě mnoho aktuálních otázek. Velký zájem v nich probudilo povídání režisérky i scénáristky Lenky Tretiagové, která o přestávce mezi částmi inscenace více objasnila Odzarův příběh. Diváci dostali také šanci si vyzkoušet, jaké to pro něj muselo být, když nerozuměl česky. Možná by dávala právě tato část smysl až v závěru, aby si děti onu zvídavost o tibetského chlapce a jinou kulturu nadšeně odnesli i domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.