20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
Divadlo ALFA, Plzeň
Slabí siláci
Příběh i sdělení inscenace jsou velmi jednoduché. Tři
bratři, maminčini mazánci, vyrazí do světa, aby si našli nevěsty a načerpali
trochu těch životních zkušeností. Cestou se střetnou se zákeřným kamioňákem,
který unesl krásnou pumpařku Marcelku, aby si ji přidal do své výbavy dívek,
které mu vaří a uklízejí. Vše dobře dopadne, dva starší bratři nakonec pochopí,
že sami nic nezmůžou a spojí síly s mladším, naivnějším a upřímnějším,
zneškodní kamioňáka a zachrání dívky, které se stanou jejich nevěstami. Poučí
se o tom, co jim na začátku marně vtloukala do hlavy jejich matka (stejně
planě, jako každý rodič poučuje své robátko o životě) – že musí táhnout za
jeden provaz a že svou sílu musí používat na pomoc slabším, nikoli na sobecké
dosažení svých cílů. Zároveň během cesty zjistí, že i cesta může být cíl.
Prosté pohádkové sdělení, které nesprávně uchopené může vyznít jako poučování
dětiček o životě, kreativně uchopené může být dobrou a nápaditou komedií a
samozřejmě nemusíme ani pochybovat o tom, že z něj lze vytřískat mnohem
více.
Alfa se vydala cestou komedie. Tvůrci využívají marionety i
živé herce, vodění loutek je zcela odhalené, loutkové pasáže doplňuje rocková
kapela s „truckers songs“ – něco ve stylu Katapultů. Prostě drsné písničky o
tvrdém životě na silnici, autech a podobných záležitostech, které procítěně
zpívají neméně drsní chlapi v kožených bundách. Pochopila jsem ironii,
s níž k téhle komunitě přistupují, ale přijde mi to tak ohrané a
nadužívané, že už nenalézám moc důvodů ke smíchu. A nejsem si ani jistá, zda
onu ironii pochopí děti, zda pochopí, na co vlastně míří. Ale budiž, pro řadu
rodičů to určitě zafunguje a jde tu jen o mojí skepsi (podobný princip, jenom
s vesnickou zábavovou kapelou, používají Vašíček s Jarkovským například
v inscenaci Gazdina roba, ale tam
má ovšem tato ironie hluboký smysl, dotváří kolorit „zaprděné“ vesnice).
Mnohem větší problém mám s jazykovými hříčkami, spíše
nejapnými než japnými. Často fungují tak, že někdo použije nějakou běžně
užívanou frázi a druhý ji pochopí doslovně (například: „To si pište!“ – „Nebudu,
nemám tužku.“). Vesměs ani nejde o vynalézavé jazykové hříčky, jakými srší
například inscenace Jiřího Jelínka, ale o pouhé přenesení známého na jeviště –
spíše než humor je z toho pak trapno. Nepopírám, že někdy to vyjde celkem
dobře, ale většinu času jsem měla spíše opačný pocit. Nevím, zda trapnost
těchto hříček byla záměrem – byla-li, opět moc nerozumím tomu „proč“. Protože
jsou všechny postavy tak trochu dost hloupé? Takže jde o výsměch lidské
hlouposti? Možná se mi ale prostě jen tvůrci netrefili do stylu humoru, ostatní
diváci se celkem bavili.
Poslední, s čím si lámu hlavu nejvíce, je něco, co
vždycky učil své studenty (nejen) profesor Krofta – když používáte loutky, musíte
vždycky vědět proč. Proč byli Tři siláci
na silnici loutkoví, to opravdu netuším. Ve výsledku ale nepochybuji, že si
tahle inscenace svoje publikum našla a že ho dokáže pobavit právě svou
nenáročností a jednoduchostí. A ta hudba je vlastně dost dobrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.