20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
Komáři se ženili, ale proč to vůbec dělali?
Polidštěná zvířata v hlavní roli nejsou dnes na divadle žádným neobvyklým úkazem, ale dostane-li se do popředí antropomorfizovaný hmyz, obzvláště ten obtížný, pak máme zajímavou mucholapku, na kterou lze polapit široké obecenstvo, nejlépe to nejmenší. Že i komár má své touhy nebo že pavouk umí být pěkný zloduch, zjišťovaly děti na představení Naivního divadla Liberec, který festival Dítě v Dlouhé obohatil svou inscenací Komáři se ženili aneb Ze života obtížného hmyzu.
Základní kostrou příběhu je život studovaného komára Zdendy, který se zamiluje do světlušky Soni a hodlá tak narušit rodovou tradici. Během putování za svou nastávající, která byla unesena pavoukem Štěstíčkem, se seznamuje s ovádem Oldou a klíštětem Štěpánem. Při setkání s padouchem pavoukem dostávají tři pokusy na záchranu světlušky. Všechny jsou však promarněny kvůli závislosti na krvi, kterou jim Štěstíčko podsouvá. Nakonec ale dobro vítězí, jelikož se pavouk píchne o Zdendův sosák a všichni tři na něm ukojí svou dychtivost po krvi. Soňa je zachráněna. Společně se vracejí domů, kde je Soňa představena Zdendově mamince, přes mírné protesty jsou tradice porušeny a komár se může ženit.
Převést podobu hmyzu na scénu tak, aby působil uvěřitelně, ale ne zcela odpudivě, se zdá být jako velká výzva. Inscenátoři se s touto složkou poprali téměř na výbornou a představili divákům kreativní kombinaci barev a materiálů, jejichž využití variovali u každého druhu hmyzu odlišně. Jako příklad lze uvést ústřední postavu komára, který má křídla vyrobená ze stříbřitého lamé, které při pohybu vytváří efekt pohybujících se křídel, což v první chvíli strhává pozornost diváka. Elegantně působí i přišité ruce, nohy pavouka, se kterými protagonista manipuluje a souhra všech osmi končetin působí komicky a zároveň docela přesvědčivě.
Scéna je tvořena zvětšeninami předmětů (šišky, houba a krabička od sirek), které scéně společně s hudebním podkladem písně „Komáři se ženili“ dominují. Zároveň tvůrci využívají princip laterny magiky a to především při přesunech do světa lidí, kdy je na plátno v zadním prospektu scény promítána stínohra houbaře v lese. Vyjma toho je laterna využita při přesunu hmyzích hrdinů do jiného prostředí, kdy předměty prostřednictvím posuvných mechanismů samovolně odjíždějí ze scény. Až na občasně vyčnívají předměty ze zákulisí, které se dají odpustit, je technická stránka inscenace zvládnuta na výbornou. Herecké ztvárnění by se dalo považovat za mírně naivní, hraničící s teatrálností, ale dle nadšení diváků nešlo o nic, co by inscenaci degradovalo. Avšak vyznění inscenace zůstává záhadou. Děj je příjemně jednoduchý, přímočarý, místy komický, ale poselství, které z něj má vyplynout je buď stále zakukleno, nebo kamsi uletělo. Sledujeme tak spíše technicky propracovanou oddechovou hru, „lidovou“ píseň, která umožňuje vhled (ačkoliv trochu povrchní) do pomyslného života hmyzu a jeho pomíjivosti.
Základní kostrou příběhu je život studovaného komára Zdendy, který se zamiluje do světlušky Soni a hodlá tak narušit rodovou tradici. Během putování za svou nastávající, která byla unesena pavoukem Štěstíčkem, se seznamuje s ovádem Oldou a klíštětem Štěpánem. Při setkání s padouchem pavoukem dostávají tři pokusy na záchranu světlušky. Všechny jsou však promarněny kvůli závislosti na krvi, kterou jim Štěstíčko podsouvá. Nakonec ale dobro vítězí, jelikož se pavouk píchne o Zdendův sosák a všichni tři na něm ukojí svou dychtivost po krvi. Soňa je zachráněna. Společně se vracejí domů, kde je Soňa představena Zdendově mamince, přes mírné protesty jsou tradice porušeny a komár se může ženit.
Převést podobu hmyzu na scénu tak, aby působil uvěřitelně, ale ne zcela odpudivě, se zdá být jako velká výzva. Inscenátoři se s touto složkou poprali téměř na výbornou a představili divákům kreativní kombinaci barev a materiálů, jejichž využití variovali u každého druhu hmyzu odlišně. Jako příklad lze uvést ústřední postavu komára, který má křídla vyrobená ze stříbřitého lamé, které při pohybu vytváří efekt pohybujících se křídel, což v první chvíli strhává pozornost diváka. Elegantně působí i přišité ruce, nohy pavouka, se kterými protagonista manipuluje a souhra všech osmi končetin působí komicky a zároveň docela přesvědčivě.
Scéna je tvořena zvětšeninami předmětů (šišky, houba a krabička od sirek), které scéně společně s hudebním podkladem písně „Komáři se ženili“ dominují. Zároveň tvůrci využívají princip laterny magiky a to především při přesunech do světa lidí, kdy je na plátno v zadním prospektu scény promítána stínohra houbaře v lese. Vyjma toho je laterna využita při přesunu hmyzích hrdinů do jiného prostředí, kdy předměty prostřednictvím posuvných mechanismů samovolně odjíždějí ze scény. Až na občasně vyčnívají předměty ze zákulisí, které se dají odpustit, je technická stránka inscenace zvládnuta na výbornou. Herecké ztvárnění by se dalo považovat za mírně naivní, hraničící s teatrálností, ale dle nadšení diváků nešlo o nic, co by inscenaci degradovalo. Avšak vyznění inscenace zůstává záhadou. Děj je příjemně jednoduchý, přímočarý, místy komický, ale poselství, které z něj má vyplynout je buď stále zakukleno, nebo kamsi uletělo. Sledujeme tak spíše technicky propracovanou oddechovou hru, „lidovou“ píseň, která umožňuje vhled (ačkoliv trochu povrchní) do pomyslného života hmyzu a jeho pomíjivosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.