#SnězTuŽábu: Strach(y)

Sněz tu žábu, 4. ročník festivalu francouzského divadla

DEN TŘETÍ 2/2
Strach(y)

Už jste četli náš LE TISK? Sledujete naše paralelní zpravodajství zde na blogu? Všimli jste si útržků v Divadelních novinách? Třetí den - 2/2.

 *******

STRACH NENÍ (NEBO NEMUSÍ BÝT?) DŮVODEM
Kristýna Mazánková
/cyklus Kritického semináře/

Závěr předposledního dne patřil hře Strach(y), kterou napsal Hédi Tillette de Clermont-Tonnerre a se souborem X10 nazkoušela Ewa Zembok. Tématem, více než aktuálním, je strach jednotlivce i mas, strach národa, který pro uklidnění hledá viníka a je schopen najít ho kdekoliv a za každou cenu. Text sleduje skutečný případ amerického právníka Steva Oleskeyho, který několik let svého života zasvětil kauze vězněného Lakhdara Boumediena. Ten pocházel z Alžírska, měl bosenské občanství, žil v USA a několik let pracoval pro neziskové organizace. Když po 11. září vypukla ve Spojených státech panika a strach, nechal se jimi ovládnout i tehdejší prezident George W. Bush. Vyhlásil válku proti terorismu, v rámci které začalo zatýkání lidí, kteří pocházeli z Afghánistánu, Pákistánu a jiných arabských zemí. Tito lidé byli bez sdělení obžaloby vězněni a mučeni ve věznici Guantánamo. Jejich držení trvalo několik let, aniž by proti nim byly dostatečné důkazy. Ačkoliv již byla propuštěna většina zadržených, stále ještě existují procesy, které nejsou uzavřeny.

Autor dává situaci, kdy strach rozhodl o životech stovek nevinných lidí, do souvislosti s jinými historickými mezníky. Po útoku na Pearl Harbor v roce 1941 vyhlásil prezident Roosevelt válku Japonsku a začalo rozsáhlé zatýkání japonských přistěhovalců. Příkladem byl i případ Alfreda Dreyfuse, židovského důstojníka, který byl ke konci 19. století ve Francii obviněn z velezrady. Trvalo dvanáct let, než byl za křivé obvinění omilostněn. Bylo prokázáno, že ho využila francouzská armáda jako obětního beránka, především pro jeho židovský původ. Tyto příběhy napříč historií spojuje strach nejen běžných občanů, ale také vysokých státníků, kteří zneužili svou moc ve prospěch strachu.

Samotný text využívá výrazné zkratky, se kterou si tvůrci dokázali poradit. Děj byl oproti předloze částečně přeházený, což ale neubíralo možnosti pochopení, spíše naopak. Situace historických mezníků se prolínaly s životním příběhem právníka, pro kterého se proces Lakhdara Boumediena stal vrcholem advokátní kariéry. Pět herců, všichni v několika rolích. Výraznou rekvizitou se stal kečup, simulující krev, či plechovka jídla, kterou byl násilně krmen držený vězeň. Vše odkazovalo na praktiky věznice Guantánamo, kde byli vězni násilně krmeni sondou, pokud drželi protestní hladovku. Ačkoliv se autor nevěnoval událostem posledních let, bylo zřejmé, jak výraznou paralelu bychom našli s dnešním světem západu a jeho zaujímáním postoje v rámci uprchlické krize. Strach je tím, co hýbe světem a dokáže dostat na nejvyšší místa politiky, kteří na něm postavili celou svou kariéru. Téma inscenace nabídlo nezvyklý a neotřelý pohled na věc a ukázalo, co se stane, když lidi zachvátí děs, který dokáže zcela potlačit lidskost a náhled na daný problém, bez uplatňování kolektivní viny. Příkladů v minulosti je dost a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se z nich alespoň trochu poučili.

Právník Steve Oleskey řekl: „dobrý obhájce, to je někdo, kdo poslouchá.“
Možná by vše bylo jinak, kdyby se všichni lidé navzájem poslouchali. Možná.