Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí
Jan Werich, Juliána Vališková: Obři
režie: Juliána Vališková
*******
režie: Juliána Vališková
*******
DOBŘÍ OBŘI
Participační divadlo (tedy divadlo, které děti aktivně zapojuje do příběhu a ony se tak stávají jeho tvůrci) pomáhá dětem objevovat divadelní svět, pochopit, jak funguje, učí je číst divadelní znaky. Začít divadelní festival pro děti participačním představením Obři je start dobrý a já ho hned v prvních řádcích kvituji. Režisérka (a zároveň vedoucí lektorka polárkovských workshopů) Juliána Vališková upravila a rozvinula pohádku Jana Wericha Jak na Šumavě obři vyhynuli pro děti od tří let. Rozbor scénáře ponechám stranou (snad jen vyprávění mohlo být méně, zejména na začátku při popisu obrů) – důležitější bylo téma, kterým byla schopnost pomáhat druhým a která z nás činí dobré lidi. Nebo dobré obry.
Obři jsou v podstatě bojovka, kde se děti na začátku seznámí s příběhem obrů a následně se vydávají (v pravdě dobrodružnou) cestu po divadle hledat posledního přeživšího obra, aby mu mohly pomoci dát Šumavu zase do pořádku. Na inscenaci je nejrozvinutější a z mého pohledu nejdůležitější práce s prostorem, světlem a zvukem. Děti na základě jednoduchého příběhu s pozitivním a poučným (nemyšleno pejorativně!) posláním objevují divadlo v jeho základních prvcích a zároveň je zde možné vytvořit stylizovanou iluzi. Celý příběh obrů je zprostředkován skrze stínohru, která je však kombinací barevných kontra světel povýšena na magické barevné plátno, jež dětem poodhaluje světelné zákony - igelit nasvícený modrou je zkrátka řeka, sběrné mikrofony vytvoří ozvěnu a jsme v lese, schody podél sedaček v hledišti jsou kořeny,… a tak dále.
Oscilace mezi divadlem a iluzí je vyvážena tak, aby se děti mohly nechat dostatečně vtáhnout, ale zároveň jim bylo vždy jasné, že je to jenom jako a mohly poodhalovat divadelní kouzla, která se jinak při „běžném“ představení rozkrývají mnohem hůře.
Obři jsou v podstatě bojovka, kde se děti na začátku seznámí s příběhem obrů a následně se vydávají (v pravdě dobrodružnou) cestu po divadle hledat posledního přeživšího obra, aby mu mohly pomoci dát Šumavu zase do pořádku. Na inscenaci je nejrozvinutější a z mého pohledu nejdůležitější práce s prostorem, světlem a zvukem. Děti na základě jednoduchého příběhu s pozitivním a poučným (nemyšleno pejorativně!) posláním objevují divadlo v jeho základních prvcích a zároveň je zde možné vytvořit stylizovanou iluzi. Celý příběh obrů je zprostředkován skrze stínohru, která je však kombinací barevných kontra světel povýšena na magické barevné plátno, jež dětem poodhaluje světelné zákony - igelit nasvícený modrou je zkrátka řeka, sběrné mikrofony vytvoří ozvěnu a jsme v lese, schody podél sedaček v hledišti jsou kořeny,… a tak dále.
Oscilace mezi divadlem a iluzí je vyvážena tak, aby se děti mohly nechat dostatečně vtáhnout, ale zároveň jim bylo vždy jasné, že je to jenom jako a mohly poodhalovat divadelní kouzla, která se jinak při „běžném“ představení rozkrývají mnohem hůře.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.