#PolárkovéBrno: Enšpígl! Nasreddin!

Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí

Šimon Peták: Enšpígl! Nasreddin!
režie: Jan Cimr

*******

DVĚ STRANY OSLÍ MINCE

Polárka už si se mnou zase hraje. Zase mě provokuje. Jako by to bylo včera, kdy jsem z prvního ročníku festivalu psal reflexi nazvanou „Provokativní hrátky“ na dnes již zderniérovanou inscenaci Dobrodružství Toma Sawyera. A teď vše začíná nanovo, jen s jinými proměnnými, leč tvůrčí tandem – Šimon Peták a Jan Cimr – zůstává stejný. Chtě nechtě se proto znovu musím podívat na rub a líc (příměr není náhodný) celé věci.

Inscenace Enšpígl! Nasreddin! má značně podobný rámec jako výše zmíněná. Dva hrdinové – Toma Sawyera a Hucka Finna vystřídají arci-šprýmař Till Enšpígl a všemi mastmi mazaný Hodža Nasreddin – a dva příběhy, které se dříve či později protnou a které víceméně samovolně splývají. V tomto případě srozumitelněji, neboť jde o přímočaře nastavené paralelní děje, jejichž průsečík se postupně zjevuje a logicky se tak stává očekávatelným a co víc: touženým.

Enšpígl i Nasreddin jsou dva šprýmaři a jejich život je jedna velká taškařice. Co na tom, že z jednoho chce matka udělat ševce, tak, jak má dáno v krvi, a druhý má doma starostlivou ženu a čtyři děti. Osobní osloviny je přivedou až do války Turků (strana Nasreddina) s křesťany (kam zas musel narukovat Enšpígl), která se stane pro všechno a všechny naprosto klíčovou. Jednoznačně dvojpříběh se zřetelnou a soudržnou myšlenkou, která se jako línej mezek rozkročí nad záhadnou ponoukavostí k uvědomování si prosté a obyčejné pravdy. Boj proti hlupství a hlupáctví, kulišáctví až za hrob. V několika předscénách (chce se napsat forbínách) se pak člověk neubrání asociaci, vzdálenému a nestabilnímu oslímu můstku, na jehož druhém konci vyprávějí jistí V+W o blbosti světa. Navíc, skoro „tíž hrdinové“, jejichž soukromé příběhy se stejně jako ve zdejších vždy stanou jedním.

Pootočit oslí minci. První velkou předností je hudba Robina Schenka a veškeré dějové „zpívánky“, které energicky prostupují peripetie šprýmařů a precizně posouvají děj, přičemž zachraňují místy vlažné tempo (domnívám se však, že šlo jen o ne zrovna zdařilou reprízu). Se vším ostatním je to poněkud komplikovanější. Možná je to tou zatím stále ještě nepříliš tradiční ochutnávkou východu. Polárka tady vnáší do divadla pro děti (7+) neokoukanou exotiku (podobně jako například Divadlo DRAK se svou Princeznou Turandot), která může a nemusí být výhodnou. Může se totiž stát výsostně zajímavou nebo naopak bytostně zdlouhavou až knižní zábavou. Asi jako ta stará dramata z dob dávno minulých, kdy se naši autoři pokoušeli napodobovat světové tragédie, zneužívali exotické kraje a všechny někdejší motivy princezen/princů/tyranů ze všemožných dálek. Enšpíglo-Nasreddinův příběh je dobrý. Hezká poselství, zajímaví hrdinové, o nichž se budeme chtít dozvídat více. Jenže…

Co s dobrým příběhem, z velké části stojícím na slově (leckdy „cizím“; čti: nezvyklým), na malém jevišti, kde jsme zvyklí na velké věci. Navíc již pochválený děj poněkud pajdá a má hrb, podobně jako jedna z postav. Jen co se sžijeme s hrdiny, začínáme se těšit na jejich společná dobrodružství. Na to, až se E+N stanou vzájemnými spoluhráči svých patálií. A to nám není příliš dáno. Celková výstavba a kauzalita textu, ještě ke všemu – pro mě naprosto nepochopitelně – s přestávkou, společné dění poměrně rychle smete ze stolu.

Je to jako nerovnoměrně rozdělené kapitoly v knize. Dlouhý prolog vám představí hrdiny, pak sto stran čtete něco, co je děsně fajn, ale vy to už tušíte a těšíte se na vrchol – na to, až se ti oslové potkají. A pak dostanete jen krátký epilog, který navíc zčásti podpoří, že dříve budované divadelní kvality se rozplývají ve velkém příběhu slov, který na konci neodmění tím, čím si zasloužíte. Asi jako kdybyste z Toma a Hucka Finna dostali jen potřesení rukou a pak pouhopouhou osnovu jejich dobrodružství. Asi jako kdyby se V+W nikdy nestačili pořádně potkat před oponou. Mrzení. A nezachraňuje to ani nečekaný zvrat v osudech Nasreddina a líbivý závěrečný odkaz všem taškářům a taškářkám. To hlavní, nač jsme celou dobu vábení, nakonec nedostane takový (a jistě zasloužený) prostor. Ale abych se vrátil k omšelé minci – inscenace rozhodně stojí za zhlédnutí – vždyť nikdy nevíte, kterou stranou jí zrovna dostanete, a je dost možné, že vás ani nenapadne ji otáčet…