Woyzeck: Roztříštěný jsme každý sám

Büchnerův manifest, Bambuškova první režie v HaDivadle, Woyzeck právě téhle chvíle. V brněnské Alfa pasáži se pustili do inscenování tohoto podivného, ale stále atraktivního fragmentu objeveného už v roce 1836. Tentokrát je uváděn pod svým původním názvem.

Výsledkem Bambuškovy inscenace, u níž je uveden vedle Büchnera i jako spoluautor, je extrémně punkový tvar, ve kterém jsou však zřetelně artikulovaná témata Vojcka (a zároveň tak trochu i samotného Büchnera). Nejsilnější oporu má režisér v hereckém výkonu Marka Kristiána Hofmana a hudbě Tomáše Vtípila.

Samotná inscenace začíná Woyzeckem-Büchnerem, který mezi diváky rozšíří svůj manifest, pamflet Posel hesenského venkova, pro který byl autor souzen a donucen k odchodu ze Štrasburku. Manifest následně zpátky vybírá Jan Lepšík, který bude jinak po zbytek inscenace nakrásně nechutným Tamborem. Proč jste mu to dal? táže se Woyzeck diváka, který manifest i po jeho apelu poslušně odevzdal. No jo, proč? Zvláštní moment. Ve stejné chvíli, kdy Woyzeck nepochopí, proč ho divák „prásknul“ tak snadno, odpovídá divák pouhým peace gestem - Woyzeckovi oblečenému do příznačné Gretiny žluté pláštěnky. Jak přesné v době neustálých demonstrací za svobodu, řešení klimatických změn a bůhvíčemu ještě… navíc v době malé odvahy českého človíčka ke stávce, k většímu gestu odporu vůči současné garnituře.

HaDivadlo - Woyzeck // foto: Kateřina Barvířová

František (Woyzeck) se s Büchnerem tak nějak propojuje celou dobu. Inscenace je podivnou směsí původního fragmentu, tělesných křečí, harmonické i disharmonické hudby provázené operním i chraptivě metalovým hlasem obou zpěvaček (hostující Jana Vondrů a Pavla Klusová). Extatické stavy doprovázejí velmi sugestivní projekce Martina Čiháka. Hofman se ale samozřejmě v křečích nesvíjí na jevišti sám. Celý herecký soubor tvoří velmi dobře fungující vzorek společnosti, která svou apatií může dohnat Woyzecka až k úplnému běsu. Všichni a všechno slouží k ilustraci nekonečného tlaku na jedince, který se ocitl kdesi uprostřed. Který může být každým z nás. Pracuje, snaží se být správným člověkem, nosí Marii domů peníze. Jedinou příjemnou postavou pro mě paradoxně nakonec zůstává doktor, který Františkovi nabízí alespoň vlídné slovo (a trochu těch peněz).

Jedna věc na závěr. Recenze Luboše Marečka pro Lidové noviny uvádí, že je inscenace místy „samoúčelně hlučná a vulgární“. Pardon, to podle mého vážně není. Je hlučná asi jako bezradnost postav svíjejících se ve svých nešťastných příbězích. Je nepříjemná, protože Woyzeck nabízí kromě pohledu na svůj trpký osud taky pohled na nás. Obalený krví, mrtvý a zároveň toužící po smrti, roztříštěný společností se obrací k nám – zmateným, snad naslouchajícím.

HaDivadlo - Georg Büchner, Miroslav Bambušek: Woyzeck (režie Miroslav Bambušek, hudba Tomáš Vtípil, výprava Jana Preková, projekce Martin Čihák, premiéra 12. března 2019)