#LeTisk: Skicování a Vzpomínání

Sněz tu žábu, 5. ročník festivalu francouzského divadla

BANKET: SCÉNICKÁ SKICA

Laura Tirandaz: Namaran

Olivier Sylvestre: Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí

L. Tirandaz: Namaran 
Jsme na konci světa?

Dramatička a spisovatelka Laura Tirandaz mluví o své hře Namaran jako o dramatické básni. Skutečně, po formální stránce i z hlediska způsobu narace není Namaran „tradiční“ dramatický text, což ale ty z nás, kteří festival navštěvují pravidelně, nijak nepřekvapí. Pro ty ostatní: autorka neoznačuje postavy, každá replika je uvozena odrážkou a pouze na pár místech se objeví části, které připomínají dialog, v němž jsou jednoznačně určeni mluvčí. Namaran je jednou z těch divadelních her, jejíž samotná četba dostatečně uspokojí. To přirozeně není automatické, některé hry vyloženě nejsou určeny ke čtení a literární zážitek by vám nepřinesly. Namaran ano, čtete to jako epickou báseň s volným veršem, soustředíte se na rytmus, obrazy a metafory, které přirozeně vyvstávají na mysl, na poetický a zároveň přirozeně hovorový jazyk, na krátké a úsečné věty. A čtení je to velmi příjemné.

Autorka vypráví o zemřelém městě jménem Namaran (slovo nic neznamená, autorce šlo o jeho libozvučnost, nikoli význam; ačkoli její báseň je inspirovaná skutečným mrtvým městem), které zahubilo to, co z něj udělalo prosperující a turisticky oblíbené místo – velké slané jezero s léčivou vodou, které později celý Namaran zaplavilo. Text je jakousi vzpomínkou těch, kteří v něm kdysi žili. Tesklivé a melancholické vyprávění o životě v Namaranu protíná příběh, který ačkoli na něj vzpomínají bývalí obyvatelé jako na skutečný, sahá svou archetypálností až k mýtu. V Namaranu je palác, který je určen jen turistům, každý večer se tu konají večírky, všichni obyvatelé města se tam touží podívat. Mnoho z nich se pokoušelo, ale nikomu se nepodařilo proniknout dovnitř. Jeden muž se rozhodne zkusit své štěstí, ale u vstupu do paláce se setkává s Vyhazovačem, s nímž diskutuje o tom, aby jej pustil. Inspirace Kafkou a povídkou Před zákonem je zjevná a autorka ji sama na začátku hry přiznává. Od tématu zániku, zanikání a umírání se zvolna přeléváme k otázce hranic, touhy je překročit i pocitu oprávněnosti k jejich překročení, touhy změnit náš život, k palčivému vědomí, že kdesi tam je něco skvělého, co v mém/našem životě chybí… Je snad tato neschopnost přijmout (i když třeba nesmyslná) pravidla příčinou zániku milovaného města? A je jeho zánik „štěstí“ nebo „neštěstí“, a pro koho? Text je bytostně mnohovrstevnatý, těžko přiblížit jeho obsah.

Ale nenechme se zmást, není to „jen“ literatura, autorka napsala text pro divadlo a tudíž se musí předpokládat i jeho inscenování. Pro tvůrce, kteří mají dát scénické básni jevištní podobu, jsou takové texty možností, výzvou, nabídkou. Konkrétní naplnění není nijak striktně určeno v textu, vše je jen na jejich imaginaci a básnické empatii k textu. Režisérem a současně autorem hudby byl skladatel, překladatel, audiovizuální umělec a student režie KALD DAMU Ian Mikyska. V Mikyskově pojetí cítím určitou kongenialitu s textem (pokud je ovšem možné jí u takového typu textu vůbec dosáhnout). Zvolil přístup výsostně kontemplativní, a to ve všech rovinách. Pomalé (ale nikoli nudné) a stejnoměrně rozložené tempo hudby, která se melodicky příliš nevychyluje, kolébavý, klidný a měkký hlas herečky Edity Valáškové, tiché pohyby druhého performera Jakuba Vaverky, minimalistické scénografické pojetí s několika efektními obrazy (Ondřej Menoušek), tlumené teplé světlo, forma přecházející od scénické básně do rozhlasové hry. Ocitli jsme se kdesi na konci světa, možná už po něm, možná těsně před ním. Přemítáme, co jsme zažili, ztratili, co jsme chtěli…

NAMARAN // foto: Tereza Veselá

---

O. Sylvestre: Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí 
Musíme se pomilovat, bude konec světa!

Obě pro festival a tuzemskou scénu nově přeložené hry byly v podstatě o vzpomínání. Se skicou hry Namaran jsme vzpomínali na něco, co skončilo, rozpadlo se a zemřelo a bilancovali jsme své životy v rovině poetické. S hrou Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí jsme vzpomínali pro změnu na to, jaký to bylo, když nám bylo sedmnáct a byli jsme skoro dospělí, milovali jsme Backstreet Boys (stylem jako když nám bylo čtrnáct), chtěli jsme mít sex, ale zároveň jsme se dost styděli a záviděli těm, co vypadali, že ho mají hrozně moc. A taky na 90. léta a konec světa.

(Tímto hluboce oceňuji dramaturgii posledního festivalového večera! Úchvatný smysl pro kontrasty.)

Komedie quebeckého autora a překladatele (který mj. vystudoval kriminologii) Oliviera Sylvestra Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí s vděčnou divností 90. let je text skutečně skvělý. Sylvestre přináší vážné téma, umí najít místa, kde ho může ukázat v seriózní rovině a tam, kde hrozí sentiment nebo trapnost, překlápí hru do humoru s citem pro komické situace a gagy.

Tři sedmnáctiletí dospívající hledají v roce 1999 svou sexuální identitu, snaží se urputně pojmenovat sebe sama, vědět, kdo a co a proč jsou. Stojí na prahu skutečné dospělosti, na prahu magické osmnáctky, na němž každý čeká, že přijde NĚCO. V den svých narozenin se probudím, NĚCO se stane, já budu dospělý a rozkryju smysl života. Sylvestre záměrně zvolil rok 1999, který měl být posledním rokem lidstva a světa. Symbolika 17 – 18 let a roky 1999 – 2000 je nasnadě. V sedmnácti čekám na to, až přijde dospělost a navíc čekám na to, že svět skončí, všichni umřeme, nebude nic. Konec světa je dráždivý, vyzývavý, tragický, ale zároveň tak trochu chci, aby se to stalo. Musím nutně do té doby vědět, kdo jsem, musím se nutně vyspat se svojí holkou. Jenomže ono nepřijde nic. Nepřišel konec světa, stejně jako nepřijde žádná změna, když je vám osmnáct let.

Ačkoli mi v roce 1999 nebylo sedmnáct, ale jenom čtyři, bavila jsem se dobře. Jednak proto, že si věci z devadesátek ještě pamatuji (ono to stejně po roce 2000 nebylo o nic lepší, ani s počítači a načítáním Windows), jednak proto, že si touto životní fází prošel každý z nás a všichni jsme to měli tak nějak podobně. Nad čím přemýšlím, je vztah hry k mladému publiku, které je ve věku vystupujících postav. Na kolik je pro ně hra komunikativní, na kolik na ně myslí, na kolik chytnou všechny narážky na devadesátky a porozumí kontextu? A na kolik se tímhle zabývala samotná skica v režii Jiřího Hajdyly?

I Sylvestre si není cílovou skupinou své hry zcela jistý, podle něj je jak pro teenagery, tak pro dospělé. Hra nabízí velmi otevřeně několik přístupů: může s mladým divákem komunikovat o jeho aktuálních problémech a to sice zcela vážně, ale s potřebným odstupem, který dodává humor – pak mladé publikum téma přijme, není nuceno se k němu okamžitě vztahovat, „jenom“ se jím baví. Pak by byl rozhodně na místě workshop následující po představení. Režisér Jiří Hajdyla přistoupil k textu jako k lehce sentimentální komedii pro dospělé o tom, jak jsme byli všichni hrozně naivní, občas jsme zažívali i dost nepříjemné chvíle a řešili složité existenční otázky, ale zpětně vzato je to všechno spíš banální a komické. Nijak tím nesnižuje kvalitu Sylvestrovy hry, takovou interpretaci text nabízí. Hajdyla zvolil tři herce (Václav Rašilov, Gabriela Pyšná a Martin Dusbaba), kteří věkově přibližně odpovídají tomu, že jim roku 1999 bylo sedmnáct let. Sedí na pohovce, pijí víno. Staří kamarádi vzpomínají na školní léta. Odstup následné dvacetileté zkušenosti s životem a se vztahy je z jejich přístupu k postavám a textu zjevná.

Kamarádka mě pak v baru vzala za třemi studentkami gymnázia, kterým bylo kolem sedmnácti let. Ptaly jsme se jich, jak skicu vnímaly (nutno podotknout, že na ni šly z vlastní iniciativy) a o čem pro ně byla. Všechny se shodly na tom, že se jim to „líbilo“, že se dobře bavily, že to samozřejmě takhle chodí a je zábavné, jak to máme všichni podobně, ale že vnímaly onen dospělácký odstup, kdy se vysmíváme vlastní mladické naivitě, ale jinak se nešlo hlouběji do reálných teenage problémů se sexualitou a vztahem k sexu obecně, zkrátka se problém neřešil jejich optikou. Nezbývá než názor děvčat odsouhlasit bez hodnotícího rozsudku. Hajdylův klíč pojmenovaly. A mě bavil velmi (koneckonců, mně bylo sedmnáct v roce 2012…). Ráda bych Sylvestrově textu předpověděla velký úspěch na českých jevištích – jak na těch pro teenagery, tak na těch pro dospělé.

Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí // foto: Tereza Veselá